Kundera a totalitarismus v nás

Autor: Martin Kovář

Od smrti Milana Kundery (1929–2023) uplynulo před pár dny už tři roky. Jeho jméno a jeho dílo, ale nejen u českých čtenářů, stále rezonují velmi silně, a to z mnoha důvodů, jistě ne pouze proto, že to byl drtivě nejslavnější český spisovatel. Pojďme se proto v následujícím textu podívat alespoň na jeden aspekt, na jeden díl z pomyslné skládačky jménem „Kundera“, na text, v němž se pokusím vysvětlit, proč tomu tak je, proč je tento velký autor, mimo jiné, pořád nesmírně aktuální.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Venkovské léto před čtyřiceti lety

Popravdě řečeno nevím, proč jsem začal v posledních měsících se stále větším nadšením a empatií číst zrovna Milana Kunderu. Už od mládí, kdy jsem na chalupě kousek od Jičína jako čerstvý gymnazista v polovině osmdesátých let minulého století objevil a přečetl jeho první knížky, které otec prozíravě (anebo zbaběle, jak chcete) odstranil z knihovny městského bytu, do něhož chodily návštěvy přátel i „úhlavních přátel“, jsem sice instinktivně chápal, že Kundera je velký autor, mezi mé oblíbené spisovatele ale ještě nepatřil.

Tři sešity Směšných lásek, které jsem „zhltnul“ nejdříve – na Žert došlo až přibližně o rok později – pro mě byly, s nadsázkou řečeno, nejen jakýmsi „úvodem do Kundery“, ale také, v křehkém a zranitelném věku kolem patnácti let, literárním uvedením (jedním z několika, jistě) do světa dospělých. Četl jsem tenkrát Kunderovy povídky se zatajeným dechem, protože přede mnou otevíraly neznámý, tajemný svět, do něhož jsem se právě chystal s dychtivou nedočkavostí i s trýznivými obavami vstoupit. Směšné lásky mě trochu děsily, ale ještě více fascinovaly, byť jsem jim, vzhledem k věku, rozuměl jenom zčásti. Že jsou „dobře napsané“, jsem nicméně díky tátově „literární výchově“ věděl už tehdy.

Studentská léta v Praze a dál

Mezi tím rozumět instinktivně tomu, že čtu dobrého autora a milovat ho, je ale velký rozdíl. Abych věc vysvětlil – v téže době, kdy jsem poprvé přečetl Směšné lásky, jsem na výše zmíněné chalupě objevil rovněž Zbabělce Josefa Škvoreckého. A právě on se stal, především díky svému vypravěčskému stylu, ale i díky svým kongeniálním překladům americké literatury (mimo jiné Chandlerovy Dámy v jezeře), mým autorem „číslo jedna“, což mi pak vydrželo i během gymnaziálních studií i na vysoké škole.

Na Filozofické fakultě v Praze jsem přirozeně přečetl všechno, co bylo od Škvoreckého dostupné, stejně jako od Milana Kundery, hlavně díky tomu, že jeho knížky vydávali v kanadském exilu právě manželé Zdena (Salivarová) a Josef Škvorečtí ve svém nakladatelství Sixty Eight Publishers. Ani tehdy se ale ještě Kundera mým milovaným autorem nestal. Vůbec poprvé mě opravdu nadchl „až“ na počátku devadesátých let, když jsem v pražském Divadle komedie viděl na jevišti Jakuba a jeho pána (Kunderovu fenomenální „poctu Denisu Diderotovi“). Krátce poté jsem si ji i přečetl – v autorovi-dramatikovi se nezapřel brilantní romanopisec, hra je totiž skvělá nejen na jevišti, ale i při četbě, což platí málokdy, a moje nadšení z ní i z jejího autora ještě vzrostlo.

A potom přišlo, v roce 1993, vydání a četba Nesmrtelnosti, Kunderova posledního románu psaného česky, do něhož jsem se tak trochu zamiloval (zejména profesor Avenarius se stal mým „miláčkem“) a všechno nasvědčovalo tomu, že jsem konečně našel dalšího oblíbeného „velkého autora“. Jenže – v následujících letech jsem, dodnes nevím proč, na Kunderu tak trochu (po)zapomněl, i když jsem přečetl jeho další knížky v angličtině a poté, co vyšly česky, i v jeho rodném jazyce. Nějak se mi s lety odcizil; trochu mě popuzovaly jeho touha mít nad svým dílem absolutní kontrolu a jeho neustálé nabádání, abychom četli jeho knížky opravdu pečlivě, protože každá věta, každé sousloví, jsou nesmírně důležité, odtažitost od českého prostředí (kterou dnes naprosto, ale naprosto chápu) atd.

Kundera je český autor víc, než by chtěl

Letos na jaře se ve mně ovšem z neznámých důvodů něco zlomilo. Po dlouhých deseti letech jsem sáhl po Kunderově románu Život je jinde a byl jsem bez přehánění nadšen. Vzápětí jsem z knihovny po devětadvaceti letech (! vždycky si v knížce udělám poznámku, kdy jsem ji četl, takže to vím naprosto přesně) „vylovil“ román Valčík na rozloučenou a euforie se opakovala. Před pár dny jsem si na Jadranu, v jižní Dalmácii, na ostrově Korčula, v domě, který nám velkoryse půjčili naši pražští přátelé, otevřel Nesmrtelnost a všechno mi bylo definitivně jasné: konečně, půl roku po šedesátce, jsem dospěl či dozrál k tomu, že je Milan Kundera i mým milovaným autorem. Bylo na čase, psali mi někteří z mých přátel a měli pravdu.

Tenhle text nicméně není vyznáním lásky ke Kunderovi, ani rekapitulací jeho díla, chraň bůh. Od toho jsou encyklopedie, slovníky a mnohem, mnohem kompetentnější vykladači Kundery, než jakým jsem já. Cílem mého textu je něco jiného: zamyslet se alespoň ve stručnosti nad tím, jak moc je Kundera, spisovatel, který jako mladík nadšeně sloužil bolševickému režimu (přečtěte si třeba jeho Poslední máj z roku 1955, vpravdě bizarní, ale ve všech ohledech příznačnou oslavu komunistického novináře a propagandisty Julia Fučíka) a poté se stal jedním z jeho nejostřejších kritiků, který je aktuální i dnes. Jak moc je jeho dílo aktuální v naší společnosti v době, kdy je naše svobodná, bez diskuse demokratická země sice „nedílnou součástí evropského Západu“, včetně členství v Evropské unii a v Severoatlantické alianci, ale kdy na Pražském hradě sedí bývalý komunistický důstojník-rozvědčík, kdy předsedou vlády a ministrem kultury jsou bývalí agenti komunistické státní bezpečnosti a kdy předsedou Ústavního soudu je někdejší snaživý kandidát členství v KSČ, který je podepsaný pod rozsudky, které si po sobě dnes čte jen velmi nerad.

Oba romány, které jsem v posledních týdnech četl, nám říkají, že Kundera je v politickém slova smyslu aktuální autor víc, než je zdrávo, alespoň já bych to tak řekl. Román Život je jinde (dokončen roku 1969, ve francouzském překladu poprvé vydán v roce 1973, česky – u Škvoreckých – v roce 1979), je příběh mladého básníka Jaromila, ovládaného sebestřednou matkou a udržovaného v pocitu falešné superiority, který se odehrává z velké části roce 1948, kdy v naší zemi došlo ke komunistickému převratu; už jen proto je to, mimo jiné, politický román se vším všudy. K hlavním hrdinům Kunderova následujícího románu Valčík na rozloučenou (dokončen 1972, ve francouzském překladu poprvé vydán v roce 1979, česky – opět u Škvoreckých – v roce 1979) pak patří někdejší prominentní komunista a poté vězeň komunistického režimu Jakub, odjíždějící do zahraničního exilu, a jeho chráněnkyně Olga, dcera jeho bývalého přítele a později politického rivala, který jej poslal do vězení, aby se ještě později stal sám obětí „režimu častušek a šibenic“, které aktivně a nemilosrdně pomáhal stavět. Takže znovu politika, další politický román, byť si Kundera nikdy nemyslel, že psal „politické romány“. Teď je už ale mrtvý a nemá na interpretaci svých děl žádný vliv, což by se mu docela jistě nelíbilo, nicméně s tím nemůže, naštěstí pro mě, nic dělat.

Svět Kunderových prvních, tj. česky psaných románů, to je svět bývalých nadšených komunistů a jejich obětí, potom (v případě některých z nich) komunistů vyloučených ze strany a znovu do strany přijatých (jako Kundera sám), emigrantů a exulantů (Kundera, manželé Škvorečtí), navrátilců do Československa, prožívajících zde svoji „nesnesitelnou lehkost bytí“, fízlů z donucení, ze slabosti či ze zbabělosti i z přesvědčení, mimo jiné, samozřejmě. Všichni tihle lidé mezi námi ovšem žijí i dnes, mnozí bývalí „mladí komouši“ (jak říká jeden můj kamarád) dokonce nezřídka v rolích „morálních majáků“. Jsou tady pořád s námi a s nimi i, osmatřicet let od listopadu 1989 (!), jejich způsoby uvažování, jejich příznačné charakteristiky / vidění těch druhých a jejich nálepky, jichž jsme se dodnes nezbavili. A nezbavíme se jich, dokud tito lidé budou naživu, dokud budou naživu jejich děti („Víte, kdo byl jeho otec? No tak to o něm víte všechno…“) a možná i děti jejich dětí.

Kunderův totalitarismus v nás

Milan Kundera, myslím, velmi dobře věděl, že tomu tak bude, když oba dva romány, o kterých je řeč, psal. I proto jsou oba, respektive některé scény z nich, tak přesvědčivé. Nejsilnější, nejpůsobivější scénou románu Život je jinde je moment, kdy Jarmil udává svoji zrzavou, nepříliš půvabnou milenku, respektive jejího bratra kvůli plánovanému útěku ze země (protože neví, že si to jeho milenka vymyslela ve snaze najít dostatečně vážnou omluvu pro to, že za ním přišla pozdě [ze schůzky s jiným milencem, což ale není důležité]) spolužákovi ze základní školy, „dobromyslnému“, ale přísnému a nekompromisnímu estébákovi. Ve Valčíku na rozloučenou je nejsilnější scéna, v níž výše zmíněný Jakub zachrání pejska pobíhajícího v parku před zdivočelými důchodci se speciálními holemi, snažícími se odchytit zvířata, která dočasně utekla svým pánům, a poté je zabít (protože „všude chčijou a serou, dokonce i na pískovišti, kde si hrají děti, kam bychom přišli, kdybychom to nechali jen tak…“).

Zatímco první scéna je naprosto konkrétní, Kundera koneckonců musel znát podobné případy velmi dobře (k aféře kolem zatčení Miroslava Dvořáčka, jehož údajně udal na policii podobně jako Jaromil, se nechci vyjadřovat, což není žádný alibismus, ale prostě o tom nevím dost, abych to mohl věrohodně posoudit, a, popravdě řečeno, nevím, jestli někdo takový vůbec je); druhá je, byť nejde o lidi, ale „jen“ o psy, mnohem brutálnější a vlastně symbolická, s velikým přesahem do současnosti.

Odhaluje totiž člověka v jeho nejodpudivější podobě, člověka toužícího podrobit si druhého, člověka nenávidějícího druhého pro jeho svobodomyslnost, odlišnost či jinakost, člověka toužícího ublížit druhému z pudové nenávisti, ze závisti (jak české, mohl bych Vám o tom vyprávět dlouhé příběhy) či z neochvějného přesvědčení, že stojí na správné straně, že se bije za „dobrou / spravedlivou věc“, což ho ve vlastních očích povyšuje z jeho nicotnosti a malosti nad „ty druhé“, dělá ho „lepším“ ve srovnání s těmi „horšími“. A to je, jak známo, mimořádně opojný pocit.

Smutné je, že de facto to samé (byť bez fatálních následků v podobě trestů smrti a dlouhých žalářů) můžeme výše zmíněné lidské typy vidět, slyšet a číst doslova na každém kroku i v dnešních sice demokratických, ale politicky poměrně vzrušených časech (ve skutečnosti přitom nejde o nic jiného než o zemanovskou „pěnu dní“, což ale většina lidí pochopí až časem, nebo nikdy). Na jedné straně zkrátka můžeme, zejména na sociálních sítích, prakticky neustále číst, ať už přímo či nepřímo, že každý, kdo se, byť s dobrým úmyslem, ale tak či onak kriticky vyjádří kupříkladu k Ukrajině, k jejímu prezidentovi Zelenskému či k prezidentovi naší republiky, je dezolát, babišovec, tj. estébák, „motoristická děvka pro všechny“ atd. (většina „dobrých lidí“ v tom má zcela „černobílé jasno“); o lidech z „druhé strany“ platí totéž, mluví-li či píší-li, většinou, byť nikoli vždy, primitivnějším jazykem, o sympatizantech Evropské unie a NATO, bývalé vlády, bývalého premiéra či současného prezidenta. V mnoha ohledech si jedni ani druzí nemají co vyčítat – jejich výroky, mimo jiné na Muskově síti X, se často podobají víc, než jsou sami schopni uznat. Na obou stranách či na obou případech lze přitom hezky ukázat, že – řečeno s Milanem Kunderou, abychom na něj nezapomněli – evropskou osvícenskou „civilizaci rozumu“ už dávno zastínila „civilizace sentimentu“, proměněná, jak píše v Nesmrtelnosti v „civilizaci hysterie“. To je naprosto přesné.

Touha prosadit za každou cenu svoji pravdu, zničit skutečného či domnělého protivníka / nepřítele, nenávidět ho, jak to učili v románu 1984 Orwellova „soudruha Winstona Smithe“, až za hrob, ponížit ho, zabít ho – to je „totalitarismus v nás“, přesně ten totalitarismus, o němž tak skvěle psal Milan Kundera, mimo jiné proto, že s ním měl nanejvýš trpkou osobní zkušenost. A to je také důvod, jeden z mnoha, proč jsou Kunderovy „staré romány“, byť žijeme už téměř čtyřicet ve svobodné společnosti a ve svobodné zemi, pořád tak aktuální. Mentalita starých dědků s holemi upravenými pro lov pejsků pobíhajících v parku je pořád ve spoustě z nás. Nevykořenitelně. Jistě je tomu tak i proto, že za sebou máme dosud nezapomenuté půl století odporné totality (německý protektorát a vlastní, z barbarské země, „kde zítra již znamenalo včera“, importovaný komunismus), podobně jako třeba Němci (třináct let nacismu, a východní část jejich země, více než čtyřicet let komunismu sovětského typu).

Kundera je brilantní autor a v žádném případě jej není možné „zjednodušovat“ na autora, píšícího o totalitarismu v nás; současně ale i takovým autorem je. A právě to je, nejspíš, důvod, proč se nakonec – po dlouhém čekání – stal i mým milovaným autorem. Jak říkají Němci: „Lépe později než nikdy.“

Autor je profesorem obecných a světových dějin na VŠE, je autorem a spoluautorem mnoha odborných a popularizačních knih, dlouhodobě se věnuje výkladu moderních dějin v médiích a veřejném prostoru. Je také spoluautorem populárního podcastu Nový svět.

Knihy Milana Kundery na SHELFIE.CZ

Nesmrtelnost — Milan Kundera
Jeden z vrcholných Kunderových románů, ve kterém se hravá kompozice rozvíjí čtenáři přímo před očima a protíná se s osudovými tématy: láskou a předstíráním, pravdou a lží. Román jako nápad, který autor rozehrává v přímém přenosu. Vydání nakladatelství Atlantis, které pečuje o Kunderovo dílo v češtině.

Žert — Milan Kundera
Zakladatelský román moderní české prózy. Jediný ironický lístek, poslaný krásné, ale hloupé dívce, zachytí pozorní funkcionáři a promění ho v lavinu, která rozvrátí celý lidský osud. Kundera na tom ukazuje, jak snadno se v totalitě stává drobné gesto osudovým, a jeho příběh přesahuje politiku směrem k vině, paměti a odplatě.

Směšné lásky — Milan Kundera
Sedm povídek o lásce v komických, trapných a absurdních situacích. Nebo spíš o tom, co postavy za lásku pokládají. Falešný autostop, Nikdo se nebude smát, Symposion a další texty, ve kterých komika slouží jako nástroj k odhalení pravd o mezilidských vztazích. Kunderovo rané období, které předznamenalo jeho velké romány.

Pomalost — Milan Kundera
První román, který Kundera napsal francouzsky. Esejistické úvahy o paměti a tempu současného života se v něm propojují s vyprávěním. V novém překladu Anny Kareninové, kterým Atlantis symbolicky uzavírá vydávání Kunderových románů v češtině.

Kniha smíchu a zapomnění — Milan Kundera
Sám autor ji popsal jako román ve formě variací: jednotlivé oddíly na sebe navazují jako úseky cesty k jedinému tématu. Osobní i kolektivní paměť, smích a moc zapomínat. Kniha, kvůli které Kundera přišel o československé občanství, a jeden ze zásadních titulů české literatury 20. století.

Unesený Západ — Milan Kundera
Dva klíčové eseje o střední Evropě v jednom svazku: projev Nesamozřejmost národa ze spisovatelského sjezdu 1967 a slavný esej Unesený Západ z roku 1983, ve kterém Kundera z emigrace popsal střední Evropu jako unesenou část Západu. Text, který se do veřejné debaty vrací s každou geopolitickou krizí, dnes naléhavěji než kdy dřív.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.