Když protiřečíš sám sobě a neznáš to, o čem píšeš.

AUTOR: Ondřej Houska

Edvarda Beneše někteří nekriticky obdivují, jiní ho činí vinným skoro za všechno zlé, co se Čechům přihodilo v první polovině dvacátého století. Nejsem si ale vědom, že by někdo s vážnou tváří nadhodil myšlenku, že se Benito Mussolini dostal v Itálii k moci Benešovou vinou. S tím přišel až spisovatel Pavel Kosatík ve své nedávno vydané knize O tom Benešovi. Ano, čtete správně – nebýt Benešových chyb, mohla se prý v Itálii udržet demokracie, fašismus se tam v roce 1922 nemusel chopit moci.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Jak konkrétně to měl Beneš podle Kosatíka zaonačit, to si ještě povíme. Ale už to, že Kosatík něco takového vůbec zvažuje, ukazuje, jakou knihu o Benešovi napsal – je plná hrubých faktických chyb a nesmyslných spekulací. Autor se v dlouhých pasážích snaží nahlédnout Benešovi do hlavy, nastínit, jak přemýšlel, co zvažoval. Jenže jen chabě zná dobu, o níž píše, takže se jeho vývody podobají pábení někde od táboráku. O Benešovi vynáší velmi radikální soudy. Ale chyby, kterých se dopouští, odhalují, že tyto soudy v mnoha případech zcela postrádají oporu v realitě.

Beneš jako kladivo na Mussoliniho?

Začněme u Mussoliniho. „Dokázaly by Itálii vazby na demokratický stát ve střední Evropě svést z mussoliniovské dráhy?“ klade Kosatík řečnickou otázku. A naznačuje, že ano. Beneš podle něj udělal „zásadní chybu“, když po první světové válce neuzavřel spojenectví s Itálií. Kosatík zjevně netuší, že obě země krátce před nástupem fašismu k moci zrovna procházely fází, kdy celkem úzce spolupracovaly. Ale i kdyby uzavřely formální alianci, je jasné, že by to nemělo absolutně žádný vliv na domácí poměry v Itálii, které vedly k nástupu fašismu. Nehledě na to, že si autor vůbec nepoložil otázku, jestli Itálie o blízkou kooperaci vůbec stála – nestála. Kdyby si Kosatíkovu knihu přečetli italští historici, asi by jen nevěřícně zírali, že fašismus podle něj mohl udržet před branami zrovna československý ministr zahraničí.

Delší zmínka o Itálii je tu na místě, protože dobře ilustruje, co je na Kosatíkovu přístupu k Benešovu životopisu špatně. Své soudy nekriticky opírá o vzpomínky Vlastimila Kybala, tehdejšího československého vyslance v Římě. Přebírá jeho hodnocení, že Beneš nejprve ignoroval liberální Itálii, a posléze se štítil Mussoliniho, o němž byl chybně přesvědčen, že se u moci neudrží. Ve skutečnosti, jak je patrné z Kybalových depeší do Prahy, to byl právě vyslanec, kdo předvídal Mussoliniho pád a radil Benešovi, aby tomu přizpůsobil československou politiku. Teprve posléze otočil a stal se Mussoliniho skoro nekritickým obdivovatelem. Ve svých poválečných vzpomínkách ovšem celou historii překroutil. Kosatík mu sedl na lep, byť jaká byla realita, je dávno popsáno ve volně přístupné literatuře.

A tak je to s Kosatíkem na mnoha stranách jeho knihy – dobu, o níž píše, zná jen zcela povrchně. Zabralo by hodně prostoru, kdybychom tu měli vypsat všechny faktické omyly, jichž se dopustil. Jen pár příkladů: prvorepublikoví sociální demokraté by zírali, kdyby se u Kosatíka dočetli, že se v roce 1920 v Československu pokusili o puč. Ten ve skutečnosti organizovalo marxistické křídlo strany vystupující proti partajnímu vedení. Záhy poté z něj vnikla KSČ. Polsko a Německo ve třicátých letech neuzavřely spojenectví, jak autor vícekrát opakuje, princ Pavel nebyl v roce 1937 (ani nikdy jindy) jugoslávským králem. Československo v roce 1942 nepodepsalo spojeneckou smlouvu s Francií. Je důležité tuto skutečnost zmínit, protože Kosatík kritizuje, jak si řekneme, údajnou jednostrannou Benešovu orientaci na Sovětský svaz, s nímž v roce 1943 smlouvu podepsal. Exilový prezident ovšem chtěl stejné smlouvy uzavřít i s Francií a Británií a těžko mohl za to, že k tomu nebyly ochotny. „Pan Beneš se nemohl vyjádřit jasněji, když mi zdůrazňoval svou obavu, že tlak, který Moskva vyvíjí na Prahu, nebude mít protiváhu,“ hlásil do Paříže francouzský velvyslanec v Londýně. Britové a Francouzi ovšem touto protiváhou ve střední Evropě nechtěli být, což skutečně nezavinili Čechoslováci a další tam žijící národy. O to komičtěji ovšem vyznívá Kosatíkovo tvrzení, že Beneš „Východu nabízel všechno a Západu nic“. O jeho snahách nebýt jednostranně závislý na Východu, ale připoutat ke střední Evropě i Západ, nic netuší.

Benešova nenávist a jak to vlastně bylo doopravdy

Napsat, že Beneš před rokem 1914 „nenáviděl Rakousko-Uhersko“ je mimo – vždyť Beneš ještě před válkou napsal ve Francii třísetstránkovou disertaci, v níž obhajuje zachování monarchie a její reformy. Rozešel se s ní kvůli válce. Stejně mimo je tvrdit, že „v roce 1925 na sebe evropské státy vystrčily zuby víc než předtím“ – ve skutečnosti toho roku dostali představitelé Francie, Německa a Británie Nobelovu cenu míru za vzájemné usmíření v Locarnu a tisk skoro po celé Evropě, včetně toho československého, se rozepisoval o tom, že mír je konečně zajištěn. „Locarno, Locarno, vše je krásné,“ zpívaly davy. Co státníci několika zemí včetně Československa v říjnu 1925 podepsali ve švýcarském Locarnu, v tom má Kosatík skutečně zmatek. Opět, existuje o tom rozsáhlá literatura, autorovi ovšem neznámá.

Beneš prý taky byl „odvěký nepřítel Německa“ a Rakousko „ignoroval“ a s jeho představiteli nechtěl dělat žádné dohody. Opět – svědčí to o tom, že autor Benešova životopisu nezná základní fakta spojená s Benešovou činnosti a s dobovým kontextem. Československý ministr zahraničí ve skutečnosti patřil k největším zastáncům usmíření s Německem po první světové válce a věřil, že když bude Berlín přátelsky spolupracovat s Francií, bude to dobrá zpráva i pro jeho zemi. Rakousko pak pro Beneš bylo vůbec nejdůležitějším státem v jeho sérií návrhů, které ve druhé polovině dvacátých a první polovině třicátých let předložil v zájmu posílení politické a ekonomické spolupráce ve střední Evropě. Historici to detailně popsali. Je škoda, že Kosatík knihy o době, o níž píše, nečetl

Mimořádně úsměvné je pak autorovo tvrzení, že Beneš mohl zabránit převzetí moci komunisty, když to přece dokázali Rakušané, na jejichž území po válce zůstala sovětská vojska, na rozdíl od Československa. Kosatík jaksi pominul, že v Rakousku byla nejen sovětská, ale taky americká, britská a francouzská armáda! Země byla až do roku 1955 rozdělená na okupační zóny, podobně jako Německo. Nehledě na to, že komunistická strana byla v Rakousku, na rozdíl od Československa, slaboučká.

Tím se dostáváme k tomu, co čtenáře ohledně Beneše obvykle zajímá především, tedy k Mnichovu 1938 a únoru 1948. Kosatík se snaží dokázat, že Beneš stál o to, aby mohl svou zemi podřídit Sovětům a že po tom toužil už dávno před druhou světovou válkou. Už tehdy prý Beneš „Sovětskému svazu nabízel republiku na stříbrné míse“. Kosatík vůbec netuší, že případná sovětská pomoc Československu byla podle vzájemné smlouvy z roku 1935 podmíněna tím, že Praze nejprve přijdou na pomoc Francouzi. Čili žádné vydání republiky Moskvě, ale naopak opatrnost, snaha nevpustit Sověty do středu Evropy bez toho, aniž by do války šla i Francie. „V druhé polovině třicátých let důvěřoval Stalinovi víc než třeba Klement Gottwald,“ tvrdí o Benešovi Kosatík. Důkaz, jak je v této knize zvykem, chybí.

Mnichove, ach ty prokletý Mnichove

Vyvrcholením Kosatíkovi zběsilé jízdy dějinami je jeho líčení Mnichova. Prostě nezná relevantní historické práce na toto téma (za všechny jmenujme ty nejnovější, tedy od Piotra Majewského) a čerpá z rádoby originálních úvah pár publicistů. Tomu, aby západní velmoci přišly pro případ války s Německem Československu na pomoc, prý „zabránil sám Beneš“. Podle Kosatíka byl prostě od začátku rozhodnut nejít do války a toužil vše zaonačit tak, aby mohl Západ obvinit ze zrady.

Působí humorně, když Kosatík, rozvíjející tyto pozoruhodné teze, sám sobě nejednou protiřečí. Třeba když – zcela správně – vysvětluje, že Benešovou nadějí bylo, že Západ pochopí, o co Hitlerovi ve skutečnosti jde, že jeho cílem nejsou sudetští Němci, ale „zápas o světovládu“. Beneš tak doufal, „že se v Paříži a v Londýně podle toho zachovají“. To je pravda, ovšem Kosatík pak sám sebe popírá – podle něj tedy Beneš za žádnou cenu nechtěl bojovat, ale zároveň doufal, že Západ prohlédne Hitlera a postaví se mu vojensky. Pozoruhodné. A o Benešově tajném plánu na odstoupení výběžků hustě obývaných Němci autor píše, že „nebyl žádnou velezradou, ani novinkou, ale právě naopak velmi racionálním, byť riskantním činem.“ O pár stran dál už ale zase vyvrací sám sebe, když tvrdí, že se tímto plánem „prezident republiky zapojil do dělení státu, jehož integritu měl naopak hájit“.

Kosatíkovým výkladem místy prosvítá pohled odpovídající realitě. Třeba když vysvětluje, že Beneš chtěl bojovat, ale za výhodnější situace, tedy až Západ prohlédne, že byl Hitlerem oklamán. Ano, prezident byl rozhodnut válčit, ale nikoliv za situace, kdy by proti sobě měl nejen Hitlera, ale i Maďarsko a Polsko, a taky Brity a Francouze (nikoliv ve vojenském smyslu). K přijetí mnichovských podmínek tak radili i velitelé československé armády, v čele s náčelníkem hlavního štábu Ludvíkem Krejčím, byť Kosatík nesmyslně tvrdí opak.

Francouzský bohemista Antoine Marès ve svém výborném životopise Beneše trefně napsal, že prezidenta Češi mají jako „obětního beránka“, na něhož svádějí všechny své neúspěchy. Kosatík je toho exemplárním případem. Beneše označuje za autora odsunu Němců (omyl) včetně toho, že právě kvůli němu se během něj děla zvěrstva – kdyby byl prezidentem někdo jiný, zřejmě by vyhnání a odsun po šesti letech okupace probíhalo v rukavičkách… Odsunem Němců prý Beneš pohřbil celou první republiku. Ale není to spíš tak, že tuto republiku pohřbili pánové Hitler či Henlein, a právě oni byli v důsledku hlavními strůjci odsunu? Podle Kosatíka se ale Beneš „postavil na roveň německému diktátorovi“. To už zavání blouzněním. Kdyby chtěl být konzistentní, musel by na roveň Hitlera postavit i Churchilla s Rooseveltem kvůli spojeneckému kobercovému bombardování německých měst. Nehledě na to, že pravdou samozřejmě není ani další autorovo tvrzení, že odsun Němců podpořili ze spojeneckých zemí pouze Sověti.

Podle Kosatíka se Beneš za války stal „průkopníkem“ budování sovětské sféry vlivu ve střední Evropě a usilovně tam Sověty vtahoval – jeden by si přitom myslel, že tam došli v důsledku toho, že porazili Němce. Beneš prý byl „odhodlaný odevzdat Stalinovi celé Československo.“ Uf.

Se Sovětským svazem na věčné časy

Poté, co Beneš údajně vydal republiku Stalinovi, „demokracie padla Benešovou vinou“ a Beneš v Československu „zavedl komunismus“. Kosatík toto tvrdí, byť zároveň píše, že v letech 1945 až 1948 prezident „přestal být aktivním tvůrcem dějin. Stal se jejich obětí.“ Zřejmě v tom nevidí rozpor. A dodává, že prezident měl na jaře 1945 vnutit komunistům svou vlastní koncepci vedení, aniž říká, jak to měl udělat a co konkrétně by to znamenalo. Mít doma převahu nad komunisty samozřejmě chtěli i další exiloví vůdci, ať Poláci, nebo třeba Rumuni. Podle autora tedy stačilo, aby komunistům vnutili vlastní koncepci vedení a hotovo. Rudá armáda, obsazující tuto část Evropy, by asi jen blahosklonně přihlížela.

Ne že by se Beneš k Sovětům někdy nepřimykal až příliš. Dělal to ovšem proto, že musel – i Kosatík na jednom místě píše, že prezident, na rozdíl od mnoha jiných, správně předvídal, že jeho kout Evropy osvobodí sovětská armáda. Za této situace hrál s kartami, které měl. Výsledkem byly tři roky aspoň relativní svobody. Kosatíkovi vadí samotný fakt, že exilový prezident se se Stalinem vůbec potkal. „Že v Moskvě jednal s masovými vrahy, buďto nepochopil, nebo mu to bylo jedno,“ píše. Nějak zapomněl, že se Stalinem jednali i Churchill nebo Roosevelt. Pro ně ovšem žádná odsuzující slova nemá. Jakou jinou možnost československý prezident měl, nad tím se Kosatík nezamýšlí, pomineme-li jím ceněnou, ve skutečnosti ovšem naprosto chimérickou, možnost vzniku společného státu Čechů a Poláků. Osudovou chybou se autorovi jeví Benešem uzavřená smlouva se Sověty z roku 1943. Ale „tato smlouva vycházela z britsko-sovětské smlouvy uzavřené v květnu 1942. Stěží můžeme tvrdit, že by Britové chtěli vtáhnout Británii do Sovětského područí“, konstatuje historik Jan Němeček.

Exiloví státníci, kteří se se Stalinem nesnažili vyjít, se do vlasti nevrátili vůbec a komunistická diktatura začala v jejich vlastech panovat prakticky rovnou. Opět: Kosatík vůbec nesrovnává, nevysvětluje, co tedy měl Beneš udělat jinak či od jakých politiků v jiných zemích s podobným geopolitickým postavením se měl poučit. Za všechno prostě může Beneš, nejspíš i za to, že v českých zemích ve volbách v roce 1946 zvítězili – proti přání Beneše – komunisté. Taky únorový převrat prý zavinil prezident – Kosatík ani slovem nekritizuje zcela naivní a nemožný postup demokratických stran. A pokud bychom přistoupili na jeho nesmyslnou tezi, že Beneš v ČSR „zavedl komunismus“, jak to tedy bylo v jiných zemích střední a východní Evropy? Napsal by snad, že se komunisté chopili moci v Polsku nebo Maďarsku kvůli selhání jedné vedoucí politické osobnosti? Nebo v Rumunsku, kde se také dostali k moci, navzdory faktu, že tam komunistická strana byla početně zcela miniaturní? Do žádného srovnání se Kosatík nepouští a když to dělá, tak to dopadá – pro něj – katastrofálně, jak jsme si ukázali na případu Rakouska a tamního vývoje po roce 1945. Nechybí ani už zmíněný jev, kdy autor vlastně vyvrací sám sebe. Komunismus u nás podle něj zavedl Beneš, ale přitom v knize připomíná masivní podporu KSČ v českých zemích i fakt, že v únorových dnech vyšla na obranu demokracie do ulic jen hrstka lidí, zatímco komunisté mobilizovaly masy. Ale opět – pohodlnější, než tyto jevy hlouběji analyzovat, je hodit veškerou vinu na Beneše a udělat z něj onoho obětního beránka.

„Komunistický převrat v únoru 1948 byl vlastně jenom vyústěním Benešových rozhodnutí z let 1943 a 1945,“ dozvídáme se od Kosatíka. Dluží nám analýzu, jak by se tedy podle něj dějiny Československa vyvíjely, kdyby Beneš v exilu vztahy se Sověty nenavázal. Domnívá se snad, že by se ČSR stala jakýmsi Finskem nebo Rakouskem, tedy státy, které si uchovaly demokracii? O tom se v knize nic nedočteme. Ovšem historici se ve svých analýzách (ne že by je Kosatík citoval) shodují, že to, vzhledem ke geopolitické pozici státu nebylo pravděpodobné. Finsko bylo periferií a o Rakousko Sověti ztratili zájem poté, co se uklidnila jejich roztržka s Titovou Jugoslávií. Ale těžko chtít od autora znalost kontextu, když v jeho seznamu použité literatury nacházíme pouze tři cizojazyčné knihy, přičemž v poznámkách necituje ani jednu. Chybí dokonce i některé zásadně důležité překlady do češtiny. Není to banální – osud Čechoslováků „v Benešově éře“ byl do značné míry utvářen mezinárodním děním. Kdo ho nezná, nemůže napsat seriózní Benešův životopis. Práce o Benešovi, která necituje jediný cizojazyčný zdroj, by nemohla být přijata k obhajobě ani na bakalářském studiu historie.

Autor opakuje ohranou tezi, že přijetí Mnichova národu zlomilo páteř, v důsledku čehož pak kapituloval i před komunisty. Protože nezná kontext, nezamýšlí se nad tím, proč tedy Poláci či národy bývalé Jugoslávie prošli dvacátým stoletím ještě výrazně hůř než Češi, i když nekapitulovali a s Němci bojovali. Kdyby se zamyslel, zjistil by, že teze o zlomené páteři je pouhou konstrukcí publicistů.

„Tato kniha vznikla z přesvědčení, že Benešovo trauma jsme zdědili spolu s ním a po něm. A že je dál kopírujeme ve své národně-společenské DNA z generace na generaci,“ čteme u Kosatíka. Když projdeme reflexí, lze se ale podle něj z tohoto traumatu dostat. „Pojďme zlomit prsten. Zkusme se probudit ze spánku. Není nutné bránit sobě samým v přímé cestě. V letu.“

Traumatem zřejmě trpí hlavně Pavel Kosatík, a to z Edvarda Beneše. Pokud se z něj vypsal, pak jeho skrz naskrz nepovedená kniha má aspoň nějaký smysl.

Článek je více než dvojnásobně rozšířenou verzí recenze, kterou autor publikoval v Hospodářských novinách. Autor je historik, novinář a spoluautor podcastu Bruselský diktát i stejnojmenné knihy. Na Shelfie.cz najdete také jeho nejnovější knihu Strůjci apokalypsy, která inovativním způsobem popisuje události, jež Evropu dovedly k první světové válce.

Knihy k tématu i další od Pavla Kosatíka:

Strůjci apokalypsy - Ondřej Houska
Léto 1914. Evropa je bohatá, propojená a přesvědčená, že velká válka je nemyslitelná. Ondřej Houska, spoluautor Bruselského diktátu, sleduje generály a diplomaty, kteří věděli, co dělají, a přesto Evropu zavedli do katastrofy, jíž šlo předejít. Kniha o tom, jak se rodí osudové chyby, a proč je ta otázka znepokojivě aktuální i dnes.

Poslední den. Mnichov-Praha, konec září 1938 — Robert Kvaček
Den po dni, hodinu po hodině. Renomovaný historik Robert Kvaček rekonstruuje září 1938 od Hitlerových plánů a jednání s Chamberlainem na Berghofu až po samotný podpis Mnichovské dohody a její přijetí v Praze. Nejpodrobnější česká rekonstrukce dnů, kdy se rozhodovalo o republice. V nabídce na doporučení Ondřeje Housky z Bruselského diktátu.

Historie jednoho roku — Robert Kvaček
Rok 1936, moment, kdy se Evropa prudce posunula k nové velké válce. Kvaček ukazuje, jak zhoubná byla politika usmiřování fašismu, a to skrze konkrétní jednání a konkrétní lidi, kteří je vedli. Klasická práce, která vysvětluje, proč Mnichov nezačal v roce 1938. Doporučuje Ondřej Houska z Bruselského diktátu.

Mnichov: Krize appeasementu 1938 — David Faber
Mnichov, jak ho známe z české perspektivy, je jen půlka příběhu. Britský historik David Faber popisuje rok 1938 z pohledu Londýna: traumata první světové války, strach z nového konfliktu a logiku appeasementu, která vedla k opuštění spojence. Pro českého čtenáře nezvyklý a o to cennější úhel pohledu.

Pražská zima — Madeleine Albright
Vzpomínky pozdější americké ministryně zahraničí na okupované Československo a roky 1937 až 1948, které skončily Únorem. Osobní příběh o paměti, válce a morálních dilematech, o kterých Václav Havel napsal, že se projevovaly i v našich životech. Kniha, ve které se velké dějiny potkávají s osudem jedné pražské rodiny.

Slovensko 30 let poté — Pavel Kosatík
Kam dospěla slovenská společnost za třicet let samostatnosti? Kosatík skládá odpověď z reportáží, rozhovorů a analýz, a dívá se přitom oběma směry: slovenským i českým. V užší česko-slovenské spolupráci vidí naději, jak může střední Evropa čelit geopolitickým hrozbám.

České snění — Pavel Kosatík
Kolektivní sny, které Češi snili v posledních sto padesáti letech: o moři, o Slovanech, o vlastní výjimečnosti. Kosatík na nich ukazuje falešné představy a iluze, které jsme měli sami o sobě, a doplňuje je desítkami dobových obrázků, někdy bizarních, jindy dojemných. Esejistika, po které se na české dějiny díváte jinak.

Podnikání pod Davidovou hvězdou — Pavel Kosatík
Kolbenové, Petschkové, Waldesové, Tugendhatové. Rodiny židovských průmyslníků, které vybudovaly hospodářskou sílu první republiky, a pak je smetli nejdřív nacisté a po nich komunisté. Kosatík vypráví jejich příběhy jako rodinné ságy podložené stovkami dokumentů a fotografií. Literatura faktu, která se čte jedním dechem. V nabídce na doporučení Michala Půra.

Slovenské století — Pavel Kosatík
Vývojový oblouk slovenské společnosti v letech 1918 až 1998. Kosatík dochází k závěru, že Slováci svůj historický čas nepromarnili: začínali z mnohem horší pozice než Češi a na konci století dokázali sami odstavit od moci nedemokrata s diktátorskými ambicemi. Zároveň kniha o společných dějinách a o české odpovědnosti za to, že soužití v jednom státě skončilo neporozuměním.

Dějiny Německa 1919–1945 - Gold Mann
Od Výmarské republiky k nacistickému státu. Historická studie mapuje, jak se z nejvyspělejší demokracie meziválečné Evropy stala diktatura, která rozpoutala světovou válku. Bez pochopení německého vývoje nelze pochopit ani Mnichov, ani osud Československa. V nabídce na doporučení Martina Kováře.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.