Proč Izrael spal?
- 30. 07. 2026
- Svět a politika
Ráno 7. října 2023 se svět, kromě obrazů neuvěřitelných hrůz, které jsme sledovali takřka v přímém přenosu v televizi i na sociálních sítích, probudil i do jedné palčivé otázky, která při mnoha diskusích trápila nejen mě a mé přátele, ale podle různých veřejných debat a článků, i mnoho ostatních. Ta otázka byla jednoduchá, ale zároveň nekonečně komplikovaná. Jak je možné, že o tom Izrael nevěděl? Země, která dokázala propašovat výbušniny do pagerů Hizballáhu a odpálit je v jednu chvíli po celém Libanonu, přehlédla útok, při kterém zahynulo přes dvanáct set lidí a dalších dvě stě padesát jedna jich útočníci odvlekli do Gazy jako rukojmí. Útok, který se navíc roky nacvičoval před jejími kamerami. Odpověď „nevěděli to” zněla natolik neuvěřitelně, že z ní vyrostly konspirační teorie. Museli to vědět. Nechali útok proběhnout, aby získali záminku ke zničení Gazy. Yaakov Katz a Amir Bohbot, dva novináři, kteří izraelskou armádu novinářsky pokrývají přes dvě dekády, vzali tuto otázku vážně a strávili na jejím zodpovězení dva roky. Jejich odpověď, kniha While Israel Slept, je horší než kterákoli konspirace. Izrael měl v ruce prakticky všechno a nic z toho nevzal vážně.
Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.
Přiznám se, že jsem si knihu objednal a nechal ji ležet skoro rok na poličce. Léto je u mě kromě práce na hlavní knižní sezóně také čas čtenářských restů, čtení knih koupených s tím, že na ně dojde. While Israel Slept není letní čtení a předstírat opak nemá smysl. Do ruky jsem ji vzal proto, že mi po 7. říjnu zůstala v hlavě řada otázek, na které mi tři roky komentářů a podcastů neodpověděly v potřebném kontextu. Katz s Bohbotem odpovídají konkrétně a nepříjemně. Překvapilo mě hlavně, jak málo se jejich závěry dostaly do obecného povědomí. To, že o knize píšu a nově ji dáváme i do nabídky k nám na Shelfie, je drobná snaha toto napravit.
Noc, kdy se vše ještě dalo zastavit
V noci z 6. na 7. října hlásily pozorovatelky, vojačky sledující kamerové systémy podél hranice s Gazou, tři neobvyklé věci najednou. U plotu se objevili vysocí velitelé Hamásu, které tam nikdy předtím neviděly. Na jiných místech pozorovaly odkrývání podzemních šachet určených k odpalování raket. Do podzemních bunkrů, kam se velení Hamásu schovává jedině tehdy, když čeká izraelský úder, se začali schovávat lidé. Všechna tato hlášení byla poslána příslušným nadřízeným a ti si je vyložili jako cvičení.
Rozvědka přitom měla mnohem víc než signály z poslední noci. Více než rok před útokem získala čtyřicetistránkový dokument, kterému izraelští analytici dali krycí jméno Jerišské zdi. Popisoval, co Hamás chystá. Raketovou palbu na začátku, drony vyřazující kamery a dálkově ovládané kulomety na hranici, průnik útočníků na motorkách, pěšky i vzduchem, obsazení izraelských měst a klíčových základen včetně velitelství divize. Sedmého října se scénář naplnil bod po bodu. Drony shodily výbušniny na pozorovací věže, buldozery prorazily plot zhruba na třiceti místech a část útočníků přiletěla na motorových padácích. Tři měsíce před útokem navíc analytička skupiny 8200 (izraelské jednotky specializované na odposlechy) hlásila, že Hamás celý den nacvičoval přesně to, co v dokumentu stálo. V zašifrované korespondenci, kterou později získal deník The New York Times, napsala, že scénář rozhodně nepovažuje za smyšlený a že nejde o přepad vesnice, ale o plán, jak rozpoutat válku. Plukovník na divizi ji odbyl. Když se autoři knihy ptali tehdejšího ministra obrany Joava Galanta, co o Jerišských zdech věděl, odpověděl jim, že se o dokumentu dozvěděl až měsíce po útoku.
Víra, které se říkalo Koncept
Jak může jeden z nejlepších bezpečnostních aparátů na světě s takovými informacemi dojít k závěru, že se nic neděje? Katz to vysvětluje přirovnáním, které sám bere velmi vážně, protože, jak zdůrazňuje, je věřící člověk. Věřící nezná událost, kterou by nedokázal vyložit jako Boží vůli. Dobré je odměna, zlé zkouška, obojí víru potvrzuje. Izraelská rozvědka měla svou víru také a měla pro ni jméno. Koncept. Zněl prostě. Hamás je odstrašen, válku nechce a stojí o katarské peníze, pracovní povolení pro své lidi a klid na vládnutí. Byla to vštěpená víra bezpečnostního aparátu, která prostoupila většinu rozhodovací vrstvy složek, které měly Izrael chránit.
Jakmile taková víra existuje, projde jí každé nové zjištění a vyjde z ní neškodné. Velitelé u plotu se prý jen rozhlíželi. Nácvik přepadu izraelské základny včetně únosů figurantů přehazovaných přes rameno bylo divadlo pro domácí publikum, ať je vidět, k čemu je hnutí ještě dobré. Odposlechy, které víru potvrzovaly, se braly vážně, pozorování, která ji popírala, se vysvětlila. Selhání, které z toho 7. října vzniklo, mělo tři patra. Strategické, protože Izrael četl úmysly protivníka podle sebe. Operační, protože měl plán útoku v ruce a nevzal ho vážně. Taktické, protože obrana hranice stála na technice, kterou šlo vyřadit, a na jednotkách, které nedorazily včas.
Třicet milionů dolarů měsíčně za klid
Kdyby dnes někdo navrhl, že válku v Gaze ukončíme a klid zajistíme tím, že tam Katar bude každý měsíc vozit kufry s hotovostí pro Hamás, označili bychom ho za blázna, i když jistě existují i v našem veřejném prostoru lidé, kteří by to uvítali. Přesně tak přitom vypadala izraelská politika po většinu let před 7. říjnem. Třicet milionů dolarů měsíčně v hotovosti, pracovní povolení pro tisíce Gazanů, postupné uvolňování dovozu. Strategie se jmenovala zadržování a stála na třech pilířích.
Za prvé, Hamás byl nejslabší z nepřátel. Izrael řešil íránský jaderný program a Hizballáh se sto padesáti tisíci raket, na malou Gazu nezbývala pozornost, tak se zaplatila. Za druhé, život byl dobrý. Ekonomika rostla, šekel sílil a rok 2023 podle Katze mířil k turistickému rekordu. Kdo by to kazil válkou. Za třetí, a tady kniha přestává být vojenskou analýzou a stává se politickou obžalobou, rozdělení Palestinci se hodili. Benjamin Netanjahu, premiér téměř nepřetržitě od roku 2009 s jedinou osmnáctiměsíční přestávkou, odmítal palestinský stát a Hamás vládnoucí v Gaze byl jeho nejpohodlnějším argumentem. Co po mně chcete, mohl říkat světu, vždyť oni se nedomluví ani mezi sebou. Katz to pojmenovává bez obalu. Hamás byl pro izraelskou vládu politické a diplomatické aktivum.
Hamás se díval a učil se
Nejvíc místa věnuje kniha následku, který Izrael nepředvídal vůbec. Protivník totiž izraelskou taktiku prokoukl. V roce 2014, během války, které Izrael říkal operace Ochranné ostří, předložila armáda vládě plán skutečného dobytí Gazy. Odhad ztrát zněl kolem pěti set padlých vojáků. Vláda odmítla a pozemní síly nakonec postoupily jen kilometr či dva za hranici. V květnu 2021 zašel Izrael ještě dál. Vojska stála u hranice a mluvčí armády v noci oznámil zahraničním novinářům, že izraelské pozemní jednotky útočí v Pásmu Gazy. Nic takového se nedělo. Oznámení mělo podle autorů vlákat bojovníky Hamásu do tunelového komplexu přezdívaného Metro, na který vzápětí čekalo letectvo. Hamás na trik nenaletěl, pod zem se jeho jednotky neukryly, zahynulo pár desítek lidí a izraelská vláda přesto vyhlásila velké vítězství nad Hamásem a zničení tunelového komplexu. Jahjá Sinwár, vládce Gazy a pozdější strůjce 7. října, si z toho podle autorů odnesl jednoduchý závěr. Izrael do skutečné války nepůjde. Jeho vláda buď neví, co se u ní doma děje, nebo si lže. Obojí se dá využít.
Stát, který slyšel každý telefonát
Poslední vrstvou selhání byla technika, přesněji víra v ni. Jednotka 8200, izraelská obdoba americké NSA, odposlouchávala v Gaze prakticky všechno, telefonáty, e-maily i zprávy. Jednotka 504, která má za úkol verbovat lidské agenty za nepřátelskými liniemi, neměla podle autorů 7. října v Gaze prakticky nikoho. Izrael měl víc agentů v dalekém Íránu než v Gaze za vlastním plotem. Mezi tisíci útočníky, kteří ráno překročili hranici, nebyl jediný člověk na izraelské výplatní pásce, který by mohl zavolat a říct „jdeme”.
Podobně dopadla miliardová bariéra. Plot s několika vrstvami, senzory, dálkově ovládanými kulomety a podzemní železobetonovou stěnou proti tunelům, tedy proti hrozbě, kterou Izrael po roce 2014 považoval za hlavní. Tunelem 7. října nepřišel nikdo. Útočníci přešli po zemi a nejdřív vyřadili kamery, komunikační věže i spoje, takže dálkově ovládané zbraně osleply dřív, než stačily vystřelit. Pod Gazou mezitím vyrostlo podzemní město, které Katz přirovnává k newyorskému metru a londýnskému Undergroundu dohromady. Stovky kilometrů chodeb a vstupní šachty v obytných domech, školách i mešitách. Armáda, která do Gazy koncem října 2023 vstoupila, zjistila, že tunelů je víc než dvojnásobek jejích odhadů a že na boj v nich nebyl nikdo vycvičen. Improvizovalo se za pochodu. Nápad pumpovat do tunelů mořskou vodu nevyšel kvůli podloží, které vodu vsáklo. Zbylo to pomalejší a horší řešení, vyčistit chodbu, sejít dolů, riskovat život a vyložit chodbu trhavinami, metr po metru a odpálit.
Námitka, kterou nejde jen tak přejít
Až sem se kniha čte jako známý příběh o ustupování zlu. Ústupky zlu vedou viditelně ke katastrofě, sami s tím máme svoji historickou zkušenost, nepřítele je potřeba porazit, nikoliv uplácet a zadržovat. Nejsilnější námitkou proti takové interpretaci může být fakt, že zadržování zla v dějinách často i fungovalo. Sovětský svaz nakonec neporazila preventivní válka, ale více než čtyři desetiletí trpělivého zadržování a čekání, až se protivník vyčerpá zevnitř. Kdo vidí appeasement v každém vyjednávání, tomu nezbývá než vést trvalou válku se všemi protivníky najednou.
Odpověď na námitku je v knize schovaná v jediné Katzově větě, která říká: „Mysleli jsme si, že náš nepřítel uvažuje jako my.“ Zadržování funguje na protivnících, kterým jde především o přežití. Sovětské vedení po Stalinovi bylo brutální a expanzivní, ale chtělo žít, a proto se dalo odstrašit. Selhává na režimech, které konflikt se Západem potřebují k udržení vlastní moci doma. Hamás nemůže vyměnit boj proti Izraeli za blahobyt Gazy, protože bez toho boje není ničím a ztrácí svoji podstatu. Své zakládající dokumenty, projevy i propagandistická videa nikdy netajil, Izrael je jen odmítal brát doslova, protože protivník, který počítá náklady a výnosy, by přece takovou věc nemyslel vážně. U protivníka, kterému jde o přežití, ústupek kupuje klid. U protivníka, který konflikt potřebuje, kupuje čas. Čas, kdy se bude cítit natolik silný, aby mohl zaútočit.
Izrael přestal čekat, až nepřítel udeří první
Pokračování příběhu se odehrává již mimo stránky knihy, a co následuje, je proto můj drobný dodatek k faktickým událostem. Izrael z katastrofy vyvodil závěr, který jeho dosavadní politiku popírá. Doktrína omezených úderů jednou za dva roky, které se v izraelské strategické debatě říkalo sekání trávy, měla po 7. říjnu ustoupit zásadě, kterou izraelští stratégové přiřadili ke třem klasickým pilířům své doktríny, tedy k odstrašení, včasné výstraze a rozhodnému vítězství. Předcházet tomu, aby nepřítel vůbec stačil vybudovat sílu. Součástí revize je i výslovné přiznání, že protivníka, který svou moc staví na konfliktu, nelze odstrašovat stejně jako protivníka, který počítá zisky a ztráty, tedy umí si spočítat, o co všechno může přijít.
Sled událostí od podzimu 2024 vypadá jako 7. říjen obrácený naruby. Nejdřív Hizballáh, vybuchující pagery, zabití Hasana Nasralláha přímo v jeho bunkru v Bejrútu, zničení podstatné části raketového arzenálu. Pak Sýrie, kde Izrael po pádu Bašára Asada během několika dní rozbombardoval sklady syrské armády a rozšířil nárazníkové pásmo na syrské straně Hermonu. V září 2025 úder na vedení Hamásu přímo v Dauhá, tedy na území státu, který byl současně prostředníkem v jednáních o rukojmích. A Írán. Dvanáctidenní válka v červnu 2025 proti jadernému programu a letos v únoru společný izraelsko-americký úder, při němž zahynul nejvyšší vůdce Alí Chameneí a který otevřeně mířil na samotný režim. Válka se od té doby vede s přestávkami, příměří zůstává křehké a o jejím výsledku dnes nelze napsat nic jistého.
Že nová doktrína funguje, přitom zdaleka není jisté. Řada analytiků včetně těch, kdo stojí na izraelské straně, dnes tvrdí opak. Hamás nebyl zničen, Hizballáh nebyl odzbrojen, íránský režim stojí a Izrael se podle nich vrátil k sekání trávy, jen při mnohem vyšších ztrátách na životech a při mnohem větší mezinárodní izolaci. Dauhá navíc ukázalo státům Perského zálivu, že se Izrael se svou preventivní politikou nezastaví ani před jejich vlastní svrchovaností, a důsledky toho vzkazu teprve uvidíme.
Mění se i armáda zevnitř. Katz popisuje návrat k základům, které víra v techniku vytlačila. Rozvědka přenastavuje poměr mezi odposlechy a živými agenty a na hranicích znovu stojí vojáci, kteří se dívají vlastníma očima. Jeden americký mariňák to Katzovi shrnul otázkou, kterou si izraelská armáda položila až po katastrofě. Kde byli lidé, kteří měli stát na čáře?
Jedno varování ale Katz nechává bez odpovědi. Změnila se vojenská doktrína, ne politická strategie. Palestinská otázka se dál jen takticky odsouvá, místo aby se řešila, a právě iluze toho, že situaci lze kontrolovat, stála u kořenů 7. října. Státní vyšetřovací komise, kterou Katz žádá, dodnes nevznikla a premiér se jí brání. Změnilo se to, že Izrael se naučil nejdříve střílet a pak až řešit následky. Na těžší část, tedy přemýšlet o řešení palestinské otázky jinak než korupcí a zadržováním, zatím nedošlo.
Autor, který nešetří vlastní zemi
Katz nic nepředstírá. Je Izraelec, od roku 2003 vojenský zpravodaj deníku The Jerusalem Post, v letech 2016 až 2023 jeho šéfredaktor a dnes analytik Institutu pro politiku židovského národa v Jeruzalémě. Píše z izraelského pohledu, což v knize i v rozhovorech přiznává otevřeně. Spoluautor Amir Bohbot je vojenským editorem a hlavním obranným analytikem serveru Walla, předtím dvanáct let psal o armádě pro deník Maariv. Jejich soudy je proto potřeba brát vážně. Největší odpovědnost nese podle nich Netanjahu, muž, který politiku zadržování vytvořil, katarské peníze posvětil a z rozdělení Palestinců udělal politický argument. Vojenské špičky Izraele po selhání 7. října odešly. Šéf vojenské rozvědky Aharon Haliva rezignoval už v dubnu 2024, náčelník generálního štábu Herzi Halevi a velitel jižního velitelství Jaron Finkelman v lednu 2025, šéfa Šin Betu Ronena Bara premiér odvolal. Z vlády, která byla u moci rok před útokem i po něm, nepřevzal odpovědnost nikdo. Katz mluví o vakuu odpovědnosti a dodává, že vláda se měla po 7. říjnu rozpustit a premiér odejít. Izraelci dostanou slovo 27. října 2026, tři roky a dvacet dní po útoku, ve volbách, které se všeobecně čtou jako referendum o Netanjahuovi.
Nejosobnější, co Katz o knize říká, se přitom politiky netýká. Jeho nejbolestnější závěr z dvouleté práce zní, že válka z regionu nezmizí a jeho děti vyrostou ve světě, který 7. říjen stvořil. Rok před útokem trhala izraelskou společnost na kusy vládní soudní reforma, statisíce lidí vyšly do ulic a země byla rozdělená jako nikdy. Hamás se na vše pozorně díval a viděl izraelskou slabost. Katz přiznává, že o národní bezpečnosti psal čtvrt století a teprve 7. října pochopil, že soudržnost společnosti k ní patří stejně jako letectvo. Je to poučením i pro nás.
While Israel Slept vyšla loni v září, má 336 stran a stala se v Americe bestsellerem. Není to příjemné čtení a nemá být. Je to popis ceny, kterou stojí víra, že se zlo nasytí, sepsaný v zemi, která ji zaplatila již tolikrát v minulosti.
Kniha k dispozici na shelfie.cz:
Doporučené knihy o Izraeli a Blízkém východě
Izrael ve stínu 7. října (Ondřej Kundra a Irena Kalhousová)
Novinář Respektu Ondřej Kundra vede knižní rozhovor s Irenou Kalhousovou, ředitelkou Herzlova centra izraelských studií Univerzity Karlovy. Vyšel rok po útoku Hamásu a shrnuje, co 7. říjen udělal s izraelskou společností a politikou. Málokterá země má k Izraeli tak blízko jako Česko, a přesto se i u nás o něm drží řada mýtů. Kalhousová je rozebírá věcně, srozumitelně a bez ideologických zkratek.
Mezi mlýnskými kameny: Gaza a její příběh (Jakub Szántó)
Dlouholetý blízkovýchodní zpravodaj České televize napsal reportážní knihu o Pásmu Gazy. Vedle historie a politického kontextu v ní stojí především lidé, se kterými za léta práce v regionu mluvil, obyvatelé území sevřeného mezi Hamásem, Izraelem a Egyptem. Kniha vyšla v době, kdy se o Gaze mluví denně, a přitom ji málokdo zná jinak než ze záběrů trosek.
Válka, láska, Jeruzalém (Gad Šimron)
Bývalý agent Mosadu napsal historický román z Jeruzaléma doby britského mandátu. Vídeňská Židovka Támar prchá před Hitlerem do města, kde se potkává židovské podzemí, britští detektivové i nacističtí špioni, a uprostřed toho všeho začíná láska, které dějiny nepřály. Příběh stojí na skutečných událostech a postavách, Šimron k němu přistoupil s důkladností zpravodajského důstojníka.
Izrael. Země, kterou nikdo nechápe (Noa Tishby)
Izraelská producentka žijící v Americe napsala osobního průvodce vlastní zemí. Vznik státu, války, osady i palestinskou otázku vykládá skrze rodinnou historii a ptá se, proč se právě o Izraeli tak snadno šíří polopravdy. Je to kniha psaná z izraelské pozice a netají se tím, právě proto dobře ukazuje, jak svou zemi vidí její obhájci.
Bože, čí je tahle země? (Tuvia Tenenbom)
Tuvia Tenenbom strávil rok mezi židovskými osadníky na Západním břehu, tedy mezi lidmi, o kterých velká část světa mluví jako o hlavní překážce míru. Ptá se jich, jací jsou, co dělají a co vlastně chtějí, a odpovědi zapisuje s černým humorem, který zná každý, kdo od něj četl Spím v Hitlerově pokoji. Kniha vyšla v Česku ve světové premiéře.
Holokausty: Izrael, Gaza a válka proti Západu (Gilles Kepel)
Francouzský arabista Gilles Kepel patří k nejznámějším evropským znalcům politického islámu. V knize sleduje spirálu násilí po 7. říjnu 2023, její historické a náboženské kořeny a především to, jak se válka mezi Izraelem a Hamásem přelila do západních společností, na univerzity, do ulic i do politiky. Název odkazuje k původnímu náboženskému významu slova, tedy k masové oběti, a Kepel ho záměrně vztahuje na obě strany.
Autor Pomsty geografie popisuje svět, který vstoupil do éry trvalé krize. Války, klimatická změna, soupeření velmocí a rozpad starých pořádků se podle něj slévají do jediného obrazu, který mu připomíná výmarské Německo, tentokrát v měřítku celé planety. Je to ponurá kniha a Kaplan to ví, píše ji jako varování, ne jako proroctví.
Román izraelského novináře o vojácích na pevnosti Beaufort v jižním Libanonu, v posledních měsících před stažením v roce 2000. Mladí muži drží kopec, jehož smysl už nikdo nedokáže vysvětlit, a mezitím dospívají, umírají a mluví jazykem, který do válečné literatury do té doby nepatřil. Kniha získala Sapirovu cenu a její filmová adaptace Beaufort uspěla na Berlinale.
Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.
Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.
