Proč nerozumíme dnešnímu světu
- 05. 03. 2026
- Svět a politika
Pustíte si večer zprávy. Dvacet minut. Írán, Izrael, rakety, diplomatické prohlášení, záběry z ulic, komentář analytika, předpověď počasí. Vypnete televizi a máte pocit, že jste se dozvěděli strašně věcí — ale vlastně nic. Víte, že se něco děje, ale nevíte proč.
Pokud vám to přijde povědomé, nejste v tom sami. A není to vaše chyba.
Lidé se odjakživa potýkali s věcmi, kterým nerozuměli — se smrtí, s utrpením, s tím, proč se dějí věci, které nedávají smysl. A odjakživa existovaly instituce a důvěryhodné osobnosti, které jim pomáhaly tento pocit zpracovat. Farář v kostele každou neděli vysvětloval chod světa, stejně jako učitel v místní škole. Byli to místní autority, kterým lidé věřili. Nedostávalo se jim od nich dokonalých odpovědí — ale byly to odpovědi. Dostávali rámec. Kontext, do kterého šlo zasadit i to, čemu člověk nerozuměl.
Dnes tyto instituce a osobnosti do velké míry zmizely. Nebo spíše: byly nahrazeny něčím, co vypadá jako odpovědi, ale nejsou jimi. Něco se rozbilo. A to způsob, jakým se snažíme porozumět světu.
Milion informací a žádná odpověď
Žijeme v době, kdy má průměrný člověk ve své kapse přístup k veškerému lidskému poznání. Zároveň žijeme v době, kdy je veřejná diskuse — v médiích, na sociálních sítích, mezi politiky, mezi lidmi u večeře — možná nejpovrchnější v moderní historii. To není paradox. To je přímý důsledek.
Problém nikdy nebyl nedostatek informací. Problém je, že informace bez kontextu nejsou znalosti. Jsou to střípky, které se tváří jako celek. A svět, ve kterém žijeme, tyto střípky produkuje v průmyslovém měřítku.
Algoritmy sociálních sítí neodměňují fakta a porozumění. Odměňují emoce — nejlépe ty negativní, protože ty generují reakce. Titulek v médiích vám nabídne tři slova, která mají nahradit tři sta stránek kontextu. Politik na tiskové konferenci odrecituje větu, kterou mu vymyslel tým na základě průzkumů a marketingových tabulek — ne na základě toho, co si opravdu myslí.
Vraťme se k příkladu ze začátku. V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, probíhá americká a izraelská vojenská operace proti Íránu. Uzavřel se vzdušný prostor mnoha států v regionu. Desítky tisíc cestujících uvízly na letištích. Ale zkuste si položit základní otázky: proč se to děje zrovna teď? Jaká je historie americko-íránských vztahů? Co jsou íránské protesty, které tomu předcházely? Proč Írán cílí na Saúdy a Emiráty, země ze stejného regionu? To jsou otázky, na které patnácti vteřinové video neodpoví. A bez odpovědí na ně nelze tomu, co se děje, porozumět. I kdyby se člověk snažil si veškeré informace ověřovat, musel by tomu věnovat hodiny denně.
Výsledek je předvídatelný a smutný zároveň. Část společnosti rezignovala. Přestala hledat odpovědi a přijala jednoduché příběhy — konspirace, polopravdy, falešné proroky, kteří nabízejí snadné odpovědi na složité otázky. Hybridní operace a dezinformační kampaně nefungují proto, že by byly geniální. Fungují proto, že nacházejí půdu vypreparovanou informačním chaosem a ztrátou důvěry v cokoli.
A pak je tu druhá reakce. Část lidí si hledá menší komunity, kde nachází ty, kteří se snaží ke světu přistupovat jinak — poznat ho, pochopit ho, protože ho nechtějí jen rychle konzumovat formou rychlého videa na sociální síti a zkresleného titulku kdysi zpravodajského média. Lidé odjakživa potřebovali průvodce. Někoho, komu věří a kdo jim pomůže dát věci do souvislostí. Tyto komunity jsou začátek. Ale začátek musí pokračovat do širší společenské debaty, která je založená přesně na tom nejdůležitějším. Povědomí a porozumění.
Noví průvodci
Není náhoda, že jedním z nejsilnějších mediálních fenoménů poslední dekády jsou podcasty. Nebavím se o zábavných a bulvárních formátech — to je jen jiná podoba toho, co už známe. Bavím se o podcastech, které se snaží vysvětlovat svět. Které vezmou složité téma a na hodinu, na dvě, ho prodiskutují, dají mu kontext, nechají promluvit lidi, kteří tomu opravdu rozumí.
V českém prostředí to vidíme na podcastech jako Nový svět nebo Bruselský diktát — desítky tisíc lidí, kteří si dobrovolně pustí hodinový rozhovor o geopolitice nebo evropské legislativě. Ne proto, že by to byla zábava. Proto, že potřebují porozumět.
A funguje to. Lidé tyto podcasty poslouchají, protože odpovídají na hlubokou potřebu — potřebu mít průvodce, někoho, kdo vám řekne: tohle je složitější, než si myslíte, a tady je důvod proč.
Podcasty jsou skvělá brána. Dokážou téma atraktivním způsobem otevřít, ukázat ho z různých stran, vzbudit zvědavost. Ale mají přirozenou hranici. Ani ten nejlepší podcast vám nemůže na jedno téma poskytnout desítky hodin informací a pohled z desítek různých perspektiv. Formát, čas, médium — to vše určuje, jak hluboko se dá zajít. Podcast vás do tématu uvede. Ale opravdu mu porozumět? K tomu potřebujete něco jiného.
Proč knihy? Proč nyní?
Řeknu to jednoduše: kniha vás donutí přemýšlet. Ne proto, že by to byl vždy její záměr — ale proto, že to je podmínka jejího fungování. Nemůžete číst knihu a zároveň scrollovat. Nemůžete číst knihu a zároveň reagovat na notifikace. Kniha od vás vyžaduje jednu jedinou věc — soustředění. A právě to je v dnešním světě ta nejvzácnější komodita.
V době, která systematicky odvádí pozornost od čehokoli, co trvá déle než minutu, je kniha skoro aktem odporu. Připevní vás do okamžiku, kdy o něčem opravdu přemýšlíte. Nutí vás zpomalit. A v tom zpomalení se děje něco, co krátké formáty neumí: vzniká porozumění.
Podcasty dokážou téma skvěle otevřít, a přitom vás vtahují způsobem, který je přístupný a živý. Ale pokud skutečně chcete problém pochopit — v celé jeho složitosti — potřebujete prostor, který vám může dát jen kniha. Dát mu hloubku, kterou si zasluhuje. Sledovat ho z pěti různých úhlů. Ukázat, jak spolu věci souvisí přes staletí, přes kontinenty, přes obory. Některé věci zkrátka vyžadují tři sta stránek prostoru a čas.
Robert D. Kaplan nenapsal „Přicházející anarchii” proto, aby vám řekl, že se svět rozpadá. Napsal ji proto, aby vám ukázal proč — a strávil roky cestováním po místech, o kterých psal, aby to mohl udělat poctivě. Samuel Huntington v devadesátých letech tvrdil, že budoucí konflikty se nepovedou mezi ideologiemi, ale mezi kulturami a civilizacemi. Kritizovali ho za to. Dnes mu dává za pravdu většina toho, co se kolem nás děje. To jsou věci, které se do čtrnáctiminutového podcastového segmentu nevejdou.
A je tu ještě něco. Knihy byly odjakživa nástrojem plurality. Ne jedné pravdy, ale mnoha pohledů. Svět, ve kterém se čte, je svět, ve kterém je těžší manipulovat. Protože člověk, který přečetl tři knihy o stejném tématu — každou z jiné perspektivy — si těžko nechá prodat jednoduchou odpověď. Knihy nevytvářejí jednotu názorů. Vytvářejí znalosti. A znalosti jsou nejlepší obrana proti manipulaci, dezinformacím a zjednodušování.
Nechci idealizovat. Knihy nejsou dokonalé médium. Existují špatné knihy, manipulativní knihy, hloupé knihy. Ale samotný formát — nutnost soustředění, prostor pro hloubku, pluralita autorů a perspektiv — to vše dohromady dělá z knih něco, k čemu se vyplatí vrátit. Ne z nostalgie. Z nutnosti.
K čemu je Shelfie?
Pokud jsou knihy tím, co jsem zde popsal — nástrojem soustředění, hloubky a plurality pohledů — pak jsme právě došli k tomu, proč vznikl náš projekt.
Shelfie vzniklo z pozorování, že většina českého knižního trhu zatuhla. Ne ve smyslu, že by se neprodávaly knihy — to se děje. Ale ve smyslu, jak se o nich mluví. Jak se prezentují. Kniha se většinou nabízí jako produkt, ne jako součást celoživotního poznávání světa. A to je problém. Zatímco svět kolem změnil pravidla hry, knihy se z velké části pořád prezentují tak, jako by stačilo dát titul na pult knihkupectví a čekat.
Cílem Shelfie bylo a je toto změnit. Prezentovat knihy moderním způsobem, přizpůsobeným dnešní době. Ne rezignovat na hloubku — ale zabalit ji tak, aby k ní lidé našli cestu. Rozšiřovat povědomí. Vyvolávat otázky, diskuse, debaty. Protože knihy nejsou cíl. Jsou základ celého ekosystému poznání — a ten ekosystém potřebuje péči.
Shelfie nemá být „jen” další online knihkupectví a „jen” další nakladatelství, které nabízí jednu knihu za druhou a doufá, že si něco vyberete. Vybíráme knihy, o kterých si myslíme, že stojí za váš čas, že vám mohou něco dát, otevřít novou perspektivu, pomohou lépe porozumět světu kolem — a vysvětlujeme proč. Někdy to znamená přinést k nám titul, který tu ještě nikdo nenabízí. Někdy to znamená oprášit antikvariátní klenot, na který se zapomnělo. A vždycky to znamená říct víc než „kupte si to.”
Pět knih, se kterými můžete začít
Pokud vás tohle zamyšlení oslovilo, tady je pět knih, které nabízejí přesně ten kontext, o kterém jsme mluvili. Každá z jiného úhlu, ale všechny spojuje jedno — po jejich přečtení budete světu kolem sebe rozumět o trochu líp.
Civilizační fórum — Výběr II. | Miroslav Bárta
Miroslav Bárta je egyptolog, ale jeho práce dávno přerostla hranice jedné disciplíny. Civilizační fórum je přesně ten typ projektu, o kterém tento text mluví. Kratší eseje a zamyšlení nad zajímavými událostmi minulosti kombinované s událostmi současnosti. Také jedna z prvních knih, kterou jsme vydávali.
Judt napsal tuto knihu krátce před smrtí jako osobní výzvu — diagnózu toho, co se stalo se západní společností. Ztráta veřejného prostoru, rozpad společného jazyka, neschopnost vést smysluplnou politickou diskusi. Vyšla v roce 2010 a od té doby je každým rokem aktuálnější.
Střet civilizací | Samuel P. Huntington
Huntington v devadesátých letech napsal knihu, za kterou byl kritizován — a čas mu dává za pravdu. Svět se nedělí podle ideologií, ale podle kultur a civilizací. Kdo chce rozumět tomu, proč se dnešní konflikty odehrávají tam, kde se odehrávají, a proč mají takovou dynamiku, najde tady rámec, který mu pomůže zasadit střípky z novinových titulků do širšího obrazu.
Přicházející anarchie | Robert D. Kaplan
Kaplan v devadesátých letech procestoval Západní Afriku, Blízký východ a Střední Asii a napsal knihu, která předpověděla mnohé z toho, co dnes zažíváme — rozpad státních struktur, vliv klimatu na bezpečnost, nástup chaosu tam, kde selhává řád. Pokud chcete pochopit, proč se Blízký východ chová tak, jak se chová, neotvírejte sociální sítě. Otevřete Kaplana. Není to optimistická kniha. Je to nutná kniha.
Bruselský diktát: aneb co školy o EU neučí | Ondřej Houska & Michal Půr
Naše vlastní kniha — a zmiňujeme ji záměrně, protože přesně ilustruje to, o čem tento text mluví. Evropská unie je téma, o kterém je slyšet neustále, ale většinou zkratkovitě a emotivně. Ondřej Houska a Michal Půr nabízejí něco vzácného: kontext. Fakta. Humor. A prostor pro vlastní závěry.
BONUS: Technologická republika | Alexander C. Karp & Nicholas W. Zamiska
Karp je šéf Palantiru — firmy, která stojí na pomezí technologií a bezpečnosti. Jeho kniha je nekompromisní kritikou toho, jak Silicon Valley ztratilo směr: místo řešení skutečných problémů vyrábí marketingové algoritmy a platformy na sdílení videí. Ať už s Karpem souhlasíte nebo ne, je to kniha, která vás donutí přemýšlet o tom, k čemu technologie skutečně slouží — a k čemu by mohly.
Na závěr
V tom, co zde čtete, není nic romantického ani nostalgického. Nevolám po návratu do doby, kdy lidé chodili do kostela a farář jim vysvětloval svět.
Ale volám po jedné věci: po zpomalení. Po ochotě věnovat tématu víc než třicet vteřin. Po schopnosti přiznat si, že většina věcí je složitější, než jak vypadají v titulku. Že svět není černobílý, ale neskutečně barevný a vrstevnatý. Volám po nástrojích, které nám to umožňují poznat.
Knihy nejsou jediným takovým nástrojem. Ale patří mezi ty nejlepší.
Pokud se nám podaří správným výběrem knih u některých z vás obnovit lásku ke čtení — nebo ji úplně nově vytvořit — budeme to považovat za úspěch.
Budeme rádi, když nás budete sledovat. Pokud vložíte níže Váš email, vždy přijde upozornění na nový článek a knižní doporučení.
Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.
