Ukázka z knihy NEAPOL

Shelfie letos vydává svou první knihu. Jmenuje se NEAPOL a napsali ji tři lidé, kteří toto město znají možná lépe, než je zdravé. Miroslav Bárta — profesor egyptologie a archeolog, dlouholetý ředitel Českého egyptologického ústavu FF UK, člen Americké akademie umění a věd. Martin Kovář — profesor obecných a světových dějin na VŠE, autor řady odborných i populárních knih, dlouhodobě se věnuje výkladu moderních dějin v médiích. Michal Půr — publicista, moderátor a mediální manažer, tvář CNN Prima News a spoluautor podcastů Insider, Bruselský diktát a Nový svět.

Nejde o průvodce. Jsou to tři příběhy od tří autorů — každý jiný, a přece se přirozeně prolínají. Příběh o slavné minulosti a sopce, která to město drží v šachu už dva tisíce let. Příběh o Diegovi Armandu Maradonovi, jehož duch město dodnes neopustil. A příběh o Gomorře — o té druhé, drsnější Neapoli, která existuje vedle té pohlednicové. K tomu stovky fotografií, protože v případě Neapole jsou fotografie stejně důležité jako slova.

Než si knihu koupíte, přečtěte si, jak začíná — a jak vypadá uvnitř.

Ukázka z knihy NEAPOL:

Rčení „Vidět Neapol a zemřít” známe všichni, nejspíš už od dětských let, kdy jsme také poprvé zatoužili po tom, abychom se do tohoto města mohli podívat. Před rokem 1989 se nám to nikdy nepodařilo, na počátku devadesátých let ale vedla jedna z našich prvních italských cest právě sem. Okouzlení, téměř až závrať, kterou jsme, jak jsme se shodli, tenkrát, hned napoprvé, pocítili, nás od té doby nikdy neopustila a žádná další návštěva tohoto města nás z ní nevyléčila. Kdykoli jsme od té doby do Neapole a do jejího půvabného okolí — Amalfi, Capri, Ischia, Pompeje a Vesuv — zavítali, včetně výpravy s Novým světem na sklonku léta 2024, bylo to, svým způsobem, jako bychom se vrátili domů.

V jejím rozlehlém centru jsou skoro všechny domy starší než většina Prahy, všude samý středověk, dechberoucí renesance a dramatické baroko, takže si snadno zvyknete snídat, obědvat a večeřet — máte-li jen trochu štěstí — v interiérech ze 16., 17. či 18. století. V palácích otevřených veřejnosti si můžete v klidu dát osvěžující odpolední drink, poslechnout si opravdu dobrou živou muziku a schovat se před spalujícím horkem, které je přes den takřka nesnesitelné. Hezké to je, moc hezké — raději varujeme předem, strašně návykové.

Život v Neapoli, kde dny začínají i končí podstatně později než u nás doma, je hektický, hlučný, překotný. Odehrává se z velké části na ulicích a náměstích, zkrátka venku, pod otevřenou oblohou. Lidé, jejichž většina tu žije v horších podmínkách než v Praze — v létě vedro, v zimě vlezlý vlhký chlad, mizerná hygiena, nevyhovující infrastruktura — mají skoro pořád dobrou náladu. Jsou vesměs vstřícní, laskaví, ochotní a srdeční. Sporů jsme v Neapoli během každého pobytu viděli a zažili na ulicích spoustu, často dost divokých, ale vždycky krátkých — a nejednou končících smíchem.

Věděli jste, že v Neapoli dodnes každý rok slaví výročí fotbalového titulu jako státní svátek? Že na náměstí Piazza Bellini stojíte doslova na řeckých hradbách ze 4. století před Kristem, jen pár metrů pod dlažbou? Že mural Maradony ve Španělské čtvrti vznikl v roce 1990 a dnes je poutním místem, které ročně navštíví miliony lidí? A že čtvrti, které Camorra ovládala dekády, dnes pomalu ožívají — ne vždy díky policii, ale díky lidem, kteří v nich žijí?

Ukázka z knihy NEAPOL — Miroslav Bárta, Příběh první: Život ve stínu sopky:

Představte si místo, kde se několik metrů pod úrovní dláždění z 21. století skrývají obnažené masivní řecké hradby ze 4. století př. n. l., uprostřed stojí socha proslulého hudebního skladatele, který tu kdysi studoval své operní mistrovství, a každý večer se celý prostor promění v chaotickou scénu kypící životem, studenty, místními obyvateli a turisty na pozadí stylové hudby.

Toto náměstí není jen kamennou památkou v historickém centru města, ale živým symbolem města, kde se potkává minulost, začínající před téměř třemi tisíci lety, a současnost. Pokud hledáte esenci Neapole, jste tu správně v kteroukoli denní i noční dobu.

Pulcinella ztělesňuje neapolský přístup k životu, známý jako arte di arrangiarsi — umění vystačit s tím, co je prostě k mání. Je zosobněním neapolského ducha — vtipného, odolného, lehce lstivého, ale hluboce lidského. Tato postava se zrodila v 16. století jako důsledek mísení chudoby s kreativitou, tragédií a humorem. Právě v Neapoli, nesmlouvavém i laskavém městě, si člověk uvědomí, že ve Středomoří obecně, s každodenním sluncem a teplem, se výzvy života — jakkoliv podobné těm našim — snáší mnohem lépe.

Ukázka z knihy NEAPOL — Martin Kovář, Příběh druhý: Neapol Diega Maradony:

Jenom své děti milují Neapolitánci víc, ani to ale není zcela jisté, protože, jak mi jeden z nich řekl: „To se přece vůbec nedá srovnávat, protože je to jiná láska...” Je tomu tak navzdory skutečnosti, že Diego hrál za místní SSC už relativně dávno, konkrétně od roku 1984 do roku 1991, a že konec nebyl úplně slavný.

„Víš,” řekl mi starý barman, kousíček od nenápadného hotelu na Via Benedetto Croce, když mi předtím kývl na prosbu, zda si mohu vyfotit Diegovu velikou fotografii na stěně jeho malého baru, „kdo tady tenkrát nežil, nemůže nikdy úplně pochopit, co pro nás Diego znamenal. Co pro nás znamenalo, když jsme poprvé natrhli prdel těm ze severu. To štěstí, konec letitého ponižování, nikdy nebudu nikoho milovat tolik jako jeho...”

A potom se, lámanou angličtinou, rozvyprávěl, jak bolestivá byla každá cesta do Milána, do Turína anebo do Janova, když tam s přáteli vyráželi podpořit milovaný klub při ligových kláních. Kolik opovržení museli „na severu” prožít kvůli tmavší barvě pleti, kvůli svému specifickému jazyku, od policajtů i od lidí na ulici, a kvůli chudobě. Kolik pomyslných i skutečných „plivanců do ksichtu” museli zkousnout tváří v tvář přesile „nepřátel”.

„Desátý květen je, kromě narození mých dětí, mé ženy a mých rodičů, jediný den, který každý rok slavím,” pokračoval. „Stalo se to 10. května 1987, doma proti Fiorentině. Když zápas skončil, myslel jsem, že umřu štěstím. Slavili jsme tenkrát měsíc, každý den a každou noc. Prvních pár dní jsme nikde neplatili, v žádné hospodě, v žádném baru, prostě nikde, všude bylo víno zadarmo. A pak platil, kdo zrovna sehnal pár lir...”

Ukázka z knihy NEAPOL — Michal Půr, Příběh třetí: Mafiánská Neapol:

Camorra je název pro neapolskou větev italského organizovaného zločinu. Na rozdíl od sicilské Cosa Nostra nemá jednotné vedení, ale tvoří ji síť samostatných rodin a klanů, které mezi sebou uzavírají dočasné aliance a stejně snadno se proti sobě obracejí. V tom je síla i slabina fenoménu: Camorra je přizpůsobivá, rychle se přesouvá za byznysem a těžko jí lze useknout hlavu, protože žádná jediná hlava neexistuje.

Nejznámějším a nejvýraznějším symbolem jiné Neapole je portrét Diega Armanda Maradony na zdi domu ve Via Emanuele de Deo. Tento mural namaloval v roce 1990 třiadvacetiletý Mario Filardi na oslavu druhého mistrovského titulu. Zobrazuje Maradonu jako hrdinu, který vtiskl Neapoli pocit hrdosti a vítězství. Po jeho smrti v roce 2020 se místo stalo poutním místem, které ročně navštíví miliony lidí. Tím, že se ulice proměnila v hlavní turistickou destinaci, je místní ekonomika nucena se transformovat — z nelegálních aktivit na kavárny, obchody a restaurace. Krása a chaos jsou dvě strany téže mince. A boj za lepší budoucnost se tu odehrává pořád.

Ukázka z knihy NEAPOL:

„Vidět Neapol a zemřít” nicméně stále platí, možná víc než kdykoli dříve. Jakkoli je místní život hektický někdy až nesnesitelně, ve skutečnosti je pobýt tady alespoň pár dní nesmírně osvobozující. Nenapodobitelná mediteránní atmosféra, teplo po většinu roku, všudypřítomná historie od antiky až do současnosti, vůně moře — ano, Neapol je hodně, opravdu hodně o moři — nedaleké ostrovy Capri a Ischia, všechno to jídlo a pití i místní kultura: divadla, hudba, galerie. To všechno vám dá, i kdyby to mělo být jen na chvilku, zapomenout na každodenní pražské starosti a stresy.

Až vám zkrátka bude v chladné Praze, sbalte si do baťůžku pár věcí a vyrazte na jih, do Itálie, do Neapole. Z Prahy sem létají přímé lety několikrát týdně a za dvě hodinky jste tady.

Pokud zrovna teď do Neapole odletět nemůžete, přečtěte si o ní dobrou knížku.

Srdečně, Martin, Mirek a Michal

KNIHU KOUPÍTE ZDE

Děkujeme, že nás čtete. Pokud jste tu poprvé, zkuste to i příště.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.