Blog

Proč Alexander Stubb začal mluvit o obdélníku moci?

05. 10. 2026
Svět a politika

Osm dní po americkém vydání knihy Trojúhelník moci mluvil její autor v televizi místo trojúhelníku o obdélníku. Finský prezident Alexander Stubb v rozhovoru s Christiane Amanpour 21. ledna 2026 popisoval Spojené státy soustředěné na západní polokouli a separátní obchody. Vedle nich postavil globální Sever, země hájící mezinárodní instituce a hodnoty dosavadního Západu. Řekl, že nové rozložení začal „trochu“ nazývat obdélníkem moci. Vtip je v tom, že tím zkoušel pojmenovat drobný problém, na který narazil již při psaní knihy. Po pravdě řečeno to nejsou žádné tajné informace, Stubb to prozradil při své květnové návštěvě Prahy v rámci natáčení rozhovoru pro podcast Bruselský diktát. Natáčení jsme jako jeho český nakladatel spoluorganizovali.

K obdélníku se vrátil i v debatě o několik dní později, 14. května, ve Vilniusu, kde řekl, že s dnešní zkušeností by knihu nejspíš nazval Obdélník moci. Proměnu americké role přitom označil za nedokončenou a v téže debatě popisoval Západ jako zhruba padesát zemí vedených Spojenými státy. Ten rozpor stojí za malé zastavení, které bych rád „spáchal“ při příležitosti vydání e-knihy a digitální vrstvy jeho knihy.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Premisa je až překvapivě jednoduchá. Stubb musí jako prezident malé země spolupracovat s nejmocnějším spojencem i ve chvíli, kdy zpochybňuje jeho zahraniční politiku. Je to příklad pro Česko, které je na společné obraně závislé stejně jako Finsko, ale je na tom navíc s obrannými kapacitami výrazně hůře. Co tedy zbývá ze spojenectví, pokud se jeho členové přestanou shodovat v tom, zda smí silnější rozhodovat za slabšího?

Co najdeme v knize

Stubb na straně 211 píše, že knihu dopisuje v létě 2025. Lednové anglické vydání tedy zachycuje úvahu dokončenou o několik měsíců dříve. Trumpův návrat do Bílého domu už autor znal. V závěru zmiňuje cla i americké nároky vůči Grónsku, Kanadě a Panamě. Už na začátku knihy upozorňuje, že právě Trump komplikuje jeho vymezení globálního Západu. Snadno si domyslíme proč.

Stubb rozlišuje globální Západ, Východ a Jih podle jejich vztahu k uspořádání světa. Západ chce podle něj udržet řád založený na pravidlech, zatímco Čína a Rusko usilují o jeho změnu. Země globálního Jihu chtějí větší vliv a možnost rozhodovat o sobě. Jejich výběr partnerů významně ovlivní podobu příštího uspořádání. Autor přitom od začátku připouští, že se skupiny překrývají a že jejich členové mají rozdílné zájmy.

Na konci knihy jde v pochybnostech o Americe ještě dál. Na stranách 209 a 210 klade otázku, zda Spojené státy budou vůbec chtít zachovat spolupráci založenou na společných institucích. Jako krajní, nejméně pravděpodobnou možnost uvádí dohodu USA, Číny a Ruska, která by odstavila zbytek Západu i země Jihu. Vznikl by „trojúhelník moci mezi Trumpem, Si Ťin-pchingem a Putinem“. Obava, že se Amerika může dohodnout s ostatními velmocemi bez svých spojenců, je tedy uvnitř knihy poměrně zřejmá a mnohá vyjádření autora, která lze zaznamenat po jejím vydání, ji činí ještě naléhavější, než vyznívá v knize.

Stubb ji zasazuje do starší evropské zkušenosti. Zmiňuje Jaltu roku 1945, kde Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání. Pro Stubba je jejich setkání na Krymu obrazem světa, ve kterém velmoci rozhodují také o menších zemích. Proti němu logicky staví Helsinky roku 1975, kde se třiatřicet evropských států spolu s USA a Kanadou dohodlo na zásadách vzájemných vztahů včetně suverenity a územní celistvosti. U jednání seděli i menší. Pravidla měla platit pro všechny a je zcela zřejmé, které uspořádání autor preferuje.

Tím se vysvětluje rozdíl mezi multipolaritou a multilateralismem, dvěma pojmy, které Stubb v knize důsledně rozlišuje. První označuje existenci několika center moci, druhý spolupráci více zemí ve společných institucích. Přibývání velmocí samo o sobě menší státy neosvobodí. Mohou skončit v okruhu některé z nich a při každém sporu zjišťovat, že odmítnout její požadavek vlastně nemají jak. Stubbův spor o budoucí řád začíná u možnosti říct silnějšímu ne. Více se o tom můžete dozvědět v naší digitální vrstvě. Jednu část věnujeme speciálně rozdílům v náhledu na podobu uspořádání vztahů mezi státy.

Amerika a její představa pořádku

Americká administrativa po dokončení knihy své záměry popsala v národní bezpečnostní strategii datované listopadem 2025. V části o západní polokouli se dovolává Monroeovy doktríny, původně odmítnutí evropského zasahování do záležitostí amerického kontinentu z roku 1823, a přidává k ní Trumpův dodatek. Nárokuje si přednostní americký vliv v oblasti. Mocnostem z jiných částí světa chce bránit v rozmísťování sil i v ovládání klíčové infrastruktury. Bezpečnost USA má zajistit převaha v jejich okolí.

Právě rozsah nárokovaného vlivu je důvod, proč srovnávat americký postup s představami dalších velmocí. Každou politiku je ale potřeba posuzovat podle toho, co vláda požaduje a jak to prosazuje. Spor se spojencem a ruská invaze na Ukrajinu mají odlišnou povahu i následky. Shodné měřítko se týká práva menší země rozhodovat sama o svém osudu.

V rozhovoru s Amanpour šlo v té chvíli o Grónsko. Jistě si pamatujete několik intenzivních týdnů, kdy Trump musel mít slovo Grónsko snad i na lednici v Bílém domě. Trump v Davosu prohlásil, že k jeho získání nepoužije sílu, ale dál žádal jednání o převzetí ostrova Spojenými státy. Stubb vítal zmírnění napětí a trval na tom, že o vlastní budoucnosti mají rozhodovat Dánsko a Grónsko. Bezpečnost Arktidy chtěl posílit prostřednictvím NATO. Ameriku tedy potřeboval při obraně území, které americký prezident žádal pro sebe.

Jenže u lednového sporu už zůstat nemůžeme. Trump, dánská premiérka Mette Frederiksen a grónský premiér Jens-Frederik Nielsen podepsali 22. září v New Yorku dohodu, která doplňuje obrannou smlouvu z roku 1951. Američanům otevírá cestu k rozšíření základny Pituffik a k dalším vojenským prostorům v Narsarsuaqu a Mestersvigu. Právo přeletů a přistání na celém území měli už podle staré smlouvy. Dohoda výslovně počítá také s pohybem amerických plavidel pod hladinou grónských vod. Trumpův tlak tedy vyústil v dohodu, která Spojeným státům nabízí konkrétní bezpečnostní zisky. Platí to bez ohledu na to, jak kdo hodnotí způsob vyjednávání.

Dánsko a Grónsko současně uhájily požadavek, aby dohoda respektovala dánskou suverenitu, územní celistvost a právo Gróňanů na sebeurčení. Za silnější společnou obranu ale přijímají dlouhodobé závazky. Dohoda omezuje vstup investorů ze zemí mimo NATO, jeho partnery a Evropskou unii do citlivých odvětví, pokud by ohrožoval bezpečnost. Počítá také s trváním obranných závazků i po případné grónské nezávislosti. Vstup v platnost podmiňuje dokončením potřebných parlamentních procedur. Výsledek tak Stubbovu otázku zpřesňuje. Menší země si může udržet vlastní území a zároveň omezit část budoucích možností rozhodování. Samotný podpis nám ovšem neřekne, zda by stejných bezpečnostních zisků šlo dosáhnout bez předchozích hrozeb. To už je otázka ceny Trumpova postupu pro důvěru mezi spojenci.

Indie si vybírá podle svých zájmů

Indie mezitím ukazuje, proč Stubb tolik spoléhá na samostatné rozhodování zemí globálního Jihu. Evropská unie a Indie 27. ledna 2026 oznámily dokončení jednání o dohodě o volném obchodu. Podepsaly také bezpečnostní a obranné partnerství. Obchodní dohoda tím ještě nevstoupila v platnost, obě strany ale rozšířily spolupráci do oblastí, které přesahují obchod.

Indický premiér Naréndra Módí se pak 12. září při summitu BRICS v Dillí sešel s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. BRICS je uskupení, které založily Brazílie, Rusko, Indie a Čína a které chce zvýšit vliv svých členů ve světě. Ve Stubbově dělení v něm vedle sebe sedí země Jihu i Východu. Módí se Si Ťin-pchingem uvítali zlepšování vztahů od předchozího setkání v srpnu 2025, přestože dál řešili spor o hranici a obchodní nerovnováhu. O osmnáct dní později Módí telefonoval s Donaldem Trumpem o spolupráci včetně obrany a energetiky.

Z evropsko-indického partnerství by bylo chybou vyvozovat, že si Indie vybrala západní tábor. Dillí hledá u každého partnera jiné výhody. Stubb už ve své knize na straně 19 připomíná pro Evropu nepříjemný příklad ruské ropy, které Indie přikládá větší význam než uznání Washingtonu nebo Berlína. Jde o jeho popis při psaní knihy, ale evropská nabídka musí s podobnou samostatností partnera počítat i dnes.

Evropa si tedy nemůže podporu Indie odvodit ze společného podpisu. Musí se znovu ptát, v čem se zájmy obou stran shodují a co je ochotna nabídnout. Vlastní postoje přitom nemusí nutně dávat k ledu, ale musí počítat s tím, že druhá strana stejně vážně bere ty své. V tom je Stubbův popis Jihu přesvědčivější než představa světa rozděleného na hotové tábory. Z konkrétních indických rozhodnutí se dozvíme víc než z plochého škatulkování Indie „experty“ na sociálních sítích i v médiích.

Stubbův dopad v kanadské politice

Kanadský premiér Mark Carney se v Davosu 20. ledna přihlásil ke Stubbovu hodnotovému realismu. Spojil obranu suverenity a lidských práv s ochotou jednat i se zeměmi, které nesdílejí všechny kanadské hodnoty. Připomněl čerstvě uzavřené strategické partnerství s Čínou. Podpořil také právo Dánska a Grónska rozhodovat o budoucnosti ostrova a odmítl cla používaná k nátlaku v grónském sporu.

Pro vysvětlení sáhl po Havlově zelináři z Moci bezmocných. Člověk vyvěšuje do výlohy heslo, kterému nevěří, aby měl pokoj. Carney v tom viděl podobnost s chováním zemí, které chválily mezinárodní řád, přestože věděly, že si nejsilnější státy z pravidel udělují výjimky. Také Kanada z uspořádání těžila a rozpory příliš nezdůrazňovala. Českou zkušenost s předstíráním souhlasu tím obrátil v otázku pro demokratické spojence.

V Havlově obrazu je podstatné, co zelinář dělá sám. Jeho účast na systému pomáhá udržovat poměry, které ho omezují. Při přenesení do zahraniční politiky z toho plyne nepříjemná námitka vůči vlastnímu chování. Jestliže vláda hájí pravidla jen proti protivníkům a u spojenců mlčí, oslabuje důvod, proč by je měli respektovat ostatní. Samotná příslušnost k Západu poctivost v jejich prosazování nezaručuje a přízeň mocných si jí nekoupíme.

Stubb přitom hranici ústupků zná z finských dějin. Na straně 214 připouští, že finské přizpůsobování Sovětskému svazu během studené války někdy zašlo příliš daleko. „Tato éra finské historie není něčím, na co můžeme být obzvlášť hrdi.“ Odmítá proto nabízet podobné uspořádání Ukrajině. Vláda, která předem přizpůsobuje vlastní rozhodování přáním mocnějšího souseda, se může vzdávat suverenity i bez přímého rozkazu.

Carneyho hledání nových partnerů je potřeba měřit také finskou zkušeností. Spolupráce s Čínou rozšiřuje kanadské možnosti, zároveň vytváří nové závazky a závislosti. Hodnotový realismus má smysl, pokud si vláda udrží schopnost odmítnout požadavek, který by podkopával její vlastní zásady. Jakmile je začne upravovat podle předem očekávané reakce partnera, dostává se k hranici, před kterou Stubb varuje na příkladu vlastní země.

Co čtvrtý roh nevysvětluje

Jestliže Stubb už v létě 2025 znal Trumpovy územní nároky a zvažoval americký odklon od společných institucí, co vlastně onen obdélník přidává? Nové pojmenování zvýrazňuje rozpor, který dříve popisoval uvnitř Západu. „Problém“ s koncepcí však zůstává. Trojúhelník opírá o dlouhodobé zájmy a geografii, zatímco samostatný americký roh vysvětluje především politikou současného prezidenta. Jak trvalá má být skupina odvozená od jedné administrativy? Ani znalec amerických poměrů, jakým finský prezident je, nedokáže dohlédnout, jak hluboké dopady na americkou vnitřní politiku bude mít druhé Trumpovo prezidentství a co z jeho étosu, politiky a atmosféry se přenese na další administrativy. Opatrnost je proto namístě.

Rozdíl je vidět i mezi Stubbovými vystoupeními. V rozhovorech obdélník zkouší. Ve svém projevu na Valném shromáždění OSN 22. září se k němu nevrátil a dál mluvil o Západu. V knize ostatně už na straně 17 varoval před ukvapeným závěrem o úpadku transatlantického partnerství. Hodnoty a zájmy Západu podle něj váží víc než způsob, jakým je prosazujeme.

Obdélník proto čtu jako upozornění na současnou americkou politiku a na problém společné západní odpovědi. Jako trvalé rozdělení světa je zatím argumentačně nejistý. Globální Sever v rozhovoru zastupuje obranu mezinárodních institucí, ale z takového vymezení se ještě nedozvíme, které země budou ochotné nést náklady společného postupu. Přidání rohu hlavní otázku knihy nevyřeší.

Část odpovědi přinesli sami členové NATO. Na červencovém summitu v Ankaře potvrdili závazek kolektivní obrany i transatlantické pouto. Pro rok 2026 slíbili Ukrajině 70 miliard eur na vojenské vybavení, podporu a výcvik. V téže deklaraci uvedli, že naprostou většinu bezpečnostní pomoci Ukrajině už financují evropští spojenci a Kanada.

Spolupráce pokračuje, ale náklady na obranu se rozdělují jinak. Stubb s větší evropskou odpovědností počítal už při psaní a věřil, že díky ní může NATO posílit. Ankarský závazek s jeho očekáváním souzní. O skutečné síle aliance však rozhodnou dodané zbraně, připravené jednotky a schopnost společně jednat. Pro Česko proto znamená spor o americkou roli také vlastní náklady, které zatím nejsme ochotni nést.

Kdo smí rozhodovat o společných pravidlech

V zářijovém projevu v OSN Stubb představil pružné koalice zemí kolem jednotlivých témat jako možnost spolupráce tam, kde všeobecná dohoda není dosažitelná. Podmínkou je, aby podporovaly systém mezinárodního uspořádání, na kterém je postavena OSN. Ve srovnání s knihou jde o posun. Na straně 209 popisoval účelové koalice založené jen na zájmech jako součást scénáře chaosu. Rozdíl nyní spočívá v jejich vztahu ke společným pravidlům. Stejná forma spolupráce může pomoci pravidla prosadit i obejít.

Stubb jako příklad v OSN uvedl koalici zemí podporujících Ukrajinu a její cíl dosáhnout spravedlivého míru v souladu s Chartou OSN. Na tom je však také vidět praktická potíž jeho přístupu. Čekání na shodu všech může znamenat nečinnost, zvlášť pokud by měl souhlasit také stát, který pravidla porušuje. Menší skupina proto musí jednat a současně vysvětlit, proč její postup chrání pravidla platná i pro ostatní. Rozhodující je účel dohody a způsob jejího provedení.

Dál prosazuje i reformu samotné Rady bezpečnosti. V knize navrhuje pět nových stálých míst, dvě pro Afriku, dvě pro Asii a jedno pro Latinskou Ameriku. Chce zrušit právo jednotlivého státu zablokovat rozhodnutí vetem a pozastavit hlasovací práva členovi, který poruší Chartu OSN. Na straně 217 vzpomíná, že když návrh přednesl v roce 2024, tleskalo podle něj 188 ze 193 členských států. U dosavadních členů Rady bezpečnosti potlesk neviděl.

Jeho vzpomínka ukazuje obtíž lépe než obecná výzva k reformě. Státy, které mají největší možnost změnu ovlivnit, by se musely vzdát části svých výsad. Stubb v září návrh zopakoval, tentokrát při rozdělení nových křesel výslovně mluvil o Asii a Tichomoří. Zemím globálního Jihu nabízí podíl na rozhodování. Západním vládám tím ukládá nepohodlný úkol připustit změnu institucí, které chtějí zachovat, protože bez hlasu ostatních se jejich obhajoba snadno zamění za obhajobu vlastního postavení.

Ke Stubbovu televiznímu obdélníku se proto vyplatí vrátit s otevřenou knihou na stranách 209 a 210. Už tam si položil otázku, zda Amerika bude chtít společné instituce zachovat, a připustil možnost, že se velmoci dohodnou bez ostatních. Po vydání knihy tak hledá pro americkou odlišnost samostatné pojmenování. Nejistota zůstává stejná a další roh ji neodstraní. Čtenář ale díky knize pozná, na co se při každé nové dohodě ptát. Kdo o ní směl rozhodovat a komu zůstává možnost ji odmítnout?

E-book a digitální vrstva knihy

Na Indii si můžete vyzkoušet naši digitální vrstvu Trojúhelníku moci. Otevřete oddíl Rovnováha, vyberte Indii a přepněte mezi bezpečností, energií a institucemi. Uvidíte, jak model mění její pozici podle oblasti vztahů, kterou sledujete. Umístění na mapě vyjadřuje interpretaci vztahů, takže je dobré číst také vysvětlení u jednotlivých voleb.

Vedle e-booku tak máte také druhý způsob, jak s argumenty knihy pracovat. Při čtení nových zpráv se můžete vracet ke konkrétním zemím a zkoumat, co jejich rozhodnutí znamenají pro původní výklad. Část digitální vrstvy věnovaná událostem po vydání knihy je zatím aktualizovaná k 10. září 2026. V článku jsou zahrnuté i pozdější zářijové události.

Pořídit e-knihu na Shelfie.cz

Otevřít digitální vrstvu