Proč se šéf Nvidie nebojí umělé inteligence?

V pondělí 14. září 2026 seděl Jensen Huang na pódiu All-In Summitu v Los Angeles, výroční konference, kterou pořádají čtyři investoři ze Silicon Valley známí z podcastu All-In, když mu zazvonil telefon. Volal prezident Spojených států. Huang ho po chvilce zápolení s telefonem přepnul na hlasitý odposlech a sál plný investorů a zakladatelů firem slyšel Donalda Trumpa opakovat, že řeči o umělé inteligenci, která ovládne svět a zničí lidstvo, jsou podvod. Huang mu přitakal. Dva dny předtím přitom šéf firmy Anthropic Dario Amodei vyzval své kolegy, aby zpomalili tempo, jakým se schopnosti modelů zlepšují, a šéf OpenAI Sam Altman se k němu během několika hodin přidal. ChatGPT přitom vznikl na čipech Nvidie a Huang se teď před tisíci lidmi postavil, za „zády“ s prezidentem Spojených států, proti výzvě dvou firem, které vývoj umělé inteligence samy ženou dopředu.

Tři týdny nato, 7. října, vyšla v New York Times esej, která tuto scénu vysvětluje. Napsal ji Stephen Witt, americký novinář, který o Huangovi a jeho firmě napsal knihu Myslící stroj. Kniha získala v roce 2025 cenu Financial Times a Schroders za nejlepší ekonomickou knihu roku a tento měsíc u nás vychází česky. Esej nese titulek o nejmocnějším inženýrovi na světě a stojí za přečtení. Huangovu osobnost ale kniha vykresluje ostřeji. Kdo chce pochopit, proč Huang riziko umělé inteligence odmítá, najde v Myslícím stroji jeho hrdost i hněv, které se do eseje nevešly. Srovnání obou textů navíc ukazuje, jak Witt rozšířil svůj výklad od jednoho člověka a jeho firmy k dalším inženýrům i k politické moci.

Co Witt napsal do New York Times

Witt staví esej na větě, kterou mu Huang řekl při jejich prvním rozhovoru. Každý problém, obchodní, osobní nebo jakýkoli jiný, je podle Huanga ve skutečnosti inženýrský. Prostudujete vstupy a omezení a dostanete výstup, jaký chcete. Witt pak ukazuje, jak Huang podle téhož klíče řídí firmu a navrhuje čipy, a dodává, že v roce 2025 začal „inženýrovat prezidenta Spojených států“. Telefonát z Los Angeles předkládá jako ukázku. Vstupem byla podle něj „nestoudná veřejná lichotka“. Huang Trumpa oslovoval „pane“, chválil jeho znalosti umělé inteligence a upozorňoval ho, že mu v sále tleskají tisíce lidí. Výstupem je podle Witta minimum regulace, povolení vyvážet část čipů do Číny „a cokoli dalšího, co si pan Huang přeje“.

Jádrem eseje je postřeh, který Witt nasbíral v terénu. Mluvil nejméně se stovkou inženýrů, kteří navrhují grafické procesory, tedy čipy původně určené pro herní grafiku, na kterých dnes běží výpočty umělé inteligence. Nenašel mezi nimi jediného, koho by vážně znepokojovala obava, že ztratíme nad umělou inteligencí kontrolu. Většina softwarových inženýrů, se kterými Witt následně mluvil, se naopak obává poměrně hodně. Dnešní jazykové modely využívají neuronové sítě, miliardy umělých neuronů inspirovaných stavbou mozku a simulovaných v počítačovém kódu. Softwarový inženýr v nich podle Witta vidí neprůhlednou mozkovou tkáň, kterou je těžké ovládnout. Hardwarový inženýr se dívá na jednotlivé umělé neurony. Vidí v nich jednoduché matematické modely, u kterých lze chování přesně předpovědět. Pro něj je bezpečná umělá inteligence matematická rovnice, nebo slovy samotného Huanga jen „software“.

Witt přitom Huangovi nepřitakává. Na konci eseje píše, že Huang je nejschopnější člověk, jakého kdy potkal, ale obává se, že umělá inteligence je schopnější ještě víc. Jednotlivé umělé neurony umíme řídit, nedokážeme ale vysvětlit, jak spolu vytvářejí inteligenci, a věda o porozumění modelům zaostává za vědou o jejich zlepšování. Jestli tu mezeru Huang vidí, Witt neví.

Mikrovlnka v Denny’s

Zárodek inženýrského vysvětlení najdete hned v úvodu knihy, ve scéně u snídaně, na které se Witt s Huangem sešel v roce 2023. Odehrála se v Denny’s, americkém řetězci levných restaurací, kde Huang jako teenager umýval nádobí a kde o mnoho let později sepsal podnikatelský plán Nvidie. Witt předchozí večer viděl video robota, který si prohlížel vlastní ruce, jako by je poznával, a pak roztřídil hromádku barevných kostek. Z videa mu naskočila husí kůže. Huang, který si zrovna obaloval klobásu palačinkou, jeho obavu smetl ze stolu:

„Já vím, jak to funguje, takže tam nic není,“ řekl. „Funguje to úplně stejně jako mikrovlnka.“

Když Witt namítl, že autonomní robot přináší rizika, jaká mikrovlnná trouba nemá, Huang odpověděl, že se té technologie nikdy nebál, ani na okamžik. „Jenom to zpracovává data,“ řekl. „Je spousta jiných věcí, kterých se má cenu bát.“ V přirovnání k mikrovlnce už je Huangovo přesvědčení, že znalost obvodů zbavuje umělou inteligenci její hrozivosti. V kapitole Strach pak Witt Huangovu jistotu rozvádí podrobněji. Witt vysvětluje, že pro Huanga neuronová síť jen napodobuje fungování mozku. Chybí jí gliové buňky, které neurony v mozku podpírají, nemá hypotalamus ani hipokampus, neovlivňují ji hormony, nespí a nesní. Nevzešla z darwinovské laboratoře, kde platí zabij, nebo budeš zabit, a nemá pud sebezáchovy.

Peníze a hrdost

Obchodní zájem Witt rozebírá v obou textech. V eseji popisuje hospodářskou moc Nvidie. Připomíná také, že Huang naznačil, že snaha vydělávat sama vytváří dostatečnou motivaci k bezpečnému vývoji. V knize jde blíž k člověku, který firmu vybudoval. K penězům přidává hrdost a neochotu nechat si zpochybnit životní úspěch:

„Jensen ale trval na tom, že je to bezpečné. Měl samozřejmě své pohnutky: peníze, ale také hrdost. Za to, aby se paralelní výpočty vyplácely, vedl Jensen dlouhou osamělou bitvu a teď byl odhodlaný sklidit její plody.“

Paralelní výpočty jsou sázka, na které Nvidia stojí. Koncem devadesátých let firma upravila své grafické čipy tak, aby zvládly řešit mnoho úloh současně, přestože podle Huangových slov každý, kdo se na tom předtím pokusil postavit byznys, pohořel. Více než deset let pak Huang tuto vizi prosazoval proti Wall Street, akcie Nvidie živořily a teprve v roce 2012 skupina vědců z Toronta ukázala, že se na dvou obyčejných herních kartách dá vytrénovat neuronová síť. Dá se pochopit, že člověk, který tak dlouho sázel na odmítanou technologii, nemá chuť naslouchat těm, kteří mu teď říkají, že jeho výhra je nebezpečná. Witt v knize přiznává, že na vývojářích, kteří přejímají slovník apokalypsy a zároveň trénují stále větší modely na Huangově hardwaru, je něco odporného.

V kapitole Jensen Witt líčí také kult osobnosti, který si Huang ve firmě pěstoval. „Proslovy, sebekritická sezení, lichotky střídané ponižováním, to všechno byly taktiky, které měly lidi zlomit a podřídit jeho vůli.“ Ve veřejném lichocení Trumpovi se dá vidět podobná snaha řídit druhého člověka. Je to ovšem spojení, které nabízím při čtení obou textů vedle sebe. Witt nedokládá, že si Huang postup vůči prezidentovi přenesl z jednání s vlastními manažery.

Rozhovor, který skončil křikem

V eseji chybí scéna, která Huangův postoj ukazuje nejvíc zblízka. Na jaře 2024, po skončení konference GTC, kterou Nvidia pořádá pro vývojáře a zákazníky, se Witt s Huangem sešel k poslednímu rozhovoru pro knihu, v zasedací místnosti se stěnami popsanými Huangovými diagramy a harmonogramy. Rozhovor začal přátelsky. Pak Witt pustil Huangovi nahrávku Arthura C. Clarka, autora vědeckofantastických románů, který v ní mluví o budoucnosti mechanické evoluce, a sledoval, jak Huangovi mizí krev z tváře. Následoval výbuch:

„Zničí to… zničí to pracovní místa?“ zeptal se Huang hlasem, který vzteky sílil. „Zničí kalkulačky matematiku? Ta debata je tak stará a já už jí mám tak, tak dost,“ řekl.

Později Huang ukázal na své tiskové mluvčí u stolu:

„Chápete to, lidi? Nevyrostl jsem na hromadě sci-fi příběhů a tohle není sci-fi film. Tohle jsou vážní lidé, kteří dělají vážnou práci!“

Dalších dvacet minut Huang zpochybňoval Wittovu profesionalitu i smysl celé knihy, zatímco dva tiskoví mluvčí u stolu mlčeli. Witt později dospěl k závěru, že výbuch byl zčásti promyšleným představením, kterým Huang dával najevo, že je vážný člověk a science fiction nesnáší. Klíčová pasáž knihy přichází až potom, když Witt vysvětluje, v čem byla Huangova síla:

„Jensen uspěl v oborech, kde ostatní selhali (paralelní výpočty, AI, Omniverse), právě proto, že nestrpěl plané spekulace o budoucnosti. Zkoumal technologie chladně, od úplných základů; nevedl ho optimismus ani strach, jen chladný a trpělivý smysl pro obchodní logiku, kterou dokázal jako nikdo jiný dotlačit až k vnějším mezím firemní prozíravosti. Dál nehleděl a ani si to představovat nechtěl. Možnost vyhynutí lidstva nebyla otázkou firemní strategie, a byla tedy pro něj stejně pošetilá jako kreslit draka na neprozkoumané části mapy.“

Esej popisuje inženýra, který věří, že umělou inteligenci udrží pod kontrolou, protože vidí každý výpočet. V knize Witt ukazuje i cenu takové jistoty. Huang podle jeho výkladu odmítá uvažovat za hranicemi obchodní logiky, přestože právě tam leží otázka, kterou mu novinář klade. Schopnost dotáhnout technologii k úspěchu podle jeho soudu sama o sobě nedává odpověď na to, jak velkému riziku smí její vývojáři vystavit ostatní.

Jak se Wittův výklad rozšiřuje

V knize si Witt všímá, jak neochotně manažeři Nvidie mluví o důsledcích technologie, kterou stavějí, a dochází k nepříjemnému závěru:

„…ta neochota, jak jsem cítil, přerůstala v tíseň, ba i ve strach. Teď jsem viděl, odkud ten strach pramení. Manažeři se více báli toho, že na ně Jensen zakřičí než toho, že sami vyhladí lidský rod.“

Witt tu neochotu manažerů vysvětluje strachem z Huanga. V eseji u dotazovaných návrhářů grafických procesorů nachází inženýrskou jistotu podobnou Huangově. Biologické a technické vysvětlení už měl v knize, nyní ho vztahuje k širšímu okruhu rozhovorů. Přidává i Huangovu zkušenost z východní Asie, kde podle něj panuje větší optimismus vůči umělé inteligenci než ve Spojených státech. Obě vysvětlení mohou platit zároveň. Manažer se může bát nesouhlasit se šéfem a návrhář čipů může riziko upřímně považovat za malé. Stejný postřeh Witt popsal 23. září v rozhovoru pro americký veřejnoprávní rozhlas NPR, kde mluvil o většině lidí navrhujících čipy a síťové vybavení, se kterými se setkal.

Rozdíl mezi profesemi ovšem není pravidlo bez výjimek a Witt ho tak ani nepodává. V kapitole Strach vystupují tři nositelé Turingovy ceny, nejvyššího ocenění v informatice, kterou převzali v roce 2019 za základní výzkum neuronových sítí. Yoshua Bengio a Geoffrey Hinton se bojí, že nás umělá inteligence může vyhubit. Yann LeCun, výzkumník neuronových sítí stejně jako oni, považuje jejich obavy za směšné a pravděpodobnost katastrofy odhaduje na nulu. Hinton navíc Wittovi řekl, že svůj odhad snížil z padesáti na deset až dvacet procent, protože s ním nesouhlasilo tolik lidí, kterých si pro jejich inteligenci váží. „Především je to samozřejmě Jensen,“ dodal. LeCun připomíná hranice profesního zobecnění, Hinton zase ukazuje, jakou váhu může mít Huangův úsudek i pro člověka, který riziko vidí jinak.

Witt čtenáře varuje i před doslovným čtením Huangových veřejných výroků. Když něco vysloví, nemusí tomu věřit; pozornost si podle autora zaslouží hlavně to, co opakuje. Huang pro CBS News odhadl pravděpodobnost zkázy světa způsobené umělou inteligencí do roku 2030 na nulu. Takové vyjádření odpovídá jistotě, kterou Witt zachytil v knize. Samo nám ale neřekne, nakolik jde o osobní přesvědčení a nakolik o veřejnou obhajobu technologie, na které stojí jeho firma.

Strach, ze kterého kniha vznikla

Wittova obava z posledních odstavců eseje stála u zrodu celé knihy. V kapitole Strach Witt píše, že právě strach ho přivedl k Nvidii a že kvůli němu knihu napsal. Od chvíle, kdy se ChatGPT dostal mezi lidi, počítal s tím, že jeho novinářská kariéra končí. Také obava z eseje, že umělá inteligence už dnes může pomoci vylepšit nebezpečné patogeny, má v knize oporu. Když OpenAI uvedla model o1, svůj první pokus o umělou inteligenci schopnou složitých vědeckých úvah, sama zvýšila kategorii biologického rizika z nízké na střední.

Kniha končí v datovém centru Nvidie. Witt tam po bouřlivém rozhovoru stál mezi kovovými skříněmi plnými čipů. Patřily superpočítači Eos, který zrovna trénoval interní jazykový model Nvidie. Ventilátory řvaly, kalhoty se mu vlnily proudem vzduchu z podlahy a Witt v závěru knihy napsal:

„Zabije nás všechny, nebo nás zachrání; ať se stane cokoli, stane se to na Jensenových čipech.“

V závěru eseje se odpovědnost soustřeďuje ještě víc na samotného Huanga. Witt píše, že budoucnost bude záviset na jeho rozhodnutích a vedení. Knižní obraz čipů, na kterých se odehraje záchrana nebo katastrofa, tak doplňuje otázkou osobní moci. Portrét člověka zůstává v knize tvrdší, politické důsledky jeho vlivu se naplno rozvíjejí až v eseji.

Co Myslící stroj přidává

Myslící stroj má své limity. Kniha končí rokem 2024, takže telefonát z Los Angeles v ní nenajdete. Marc Levinson v recenzi pro Wall Street Journal ze 7. dubna 2025 upozornil, že Witt zřejmě neměl přístup k firemním archivům ani citlivým firemním dokumentům. Huang z připravované biografie nadšený nebyl. „Doufám, že umřu dřív, než vyjde,“ odpověděl, když se dozvěděl, že o něm Witt píše životopis. Přesto Wittovi otevřel dveře ke svým zaměstnancům, spoluzakladatelům i konkurentům a Witt mluvil s bezmála dvěma sty lidmi.

Myslící stroj umožňuje sledovat, jak Huangova jistota vznikala, co Nvidii přinesla a jak se projevuje při nesouhlasu. Po scéně s Clarkovou nahrávkou už se jeho veřejné odmítání obav chápe jinak. Nemusíte přijmout Wittův strach, abyste se ptali, zda člověk, který tak dobře rozumí stavbě stroje, umí stejně dobře posoudit důsledky jeho používání.

Myslící stroj vydáváme česky v edici HN. Na shelfie.cz si ho můžete předobjednat za 499 Kč, s doručením plánovaným na druhou polovinu října 2026.

Zjistit více o Myslícím stroji

Další knihy k tématu

Čipové války

Chris Miller

Dějiny polovodičového průmyslu jako dějiny moci. Miller ukazuje, proč se výroba nejpokročilejších čipů soustředila do několika málo firem, proč na Tchaj-wanu záleží víc, než naznačuje jeho velikost, a jak se z čipů stalo hlavní bojiště soupeření Spojených států s Čínou.

Technologická republika

Alexander C. Karp a Nicholas W. Zamiska

Šéf Palantiru tvrdí, že se Silicon Valley odvrátilo od státu ke spotřebitelským aplikacím a že by se mělo vrátit ke spolupráci s ním, včetně obrany. Polemická kniha od člověka, který na takové spolupráci se svou firmou vydělává.

Genesis

Henry Kissinger, Eric Schmidt a Craig Mundie

Poslední kniha Henryho Kissingera, napsaná s bývalým šéfem Googlu a bývalým výzkumným ředitelem Microsoftu. Autoři se ptají, co umělá inteligence udělá s lidským poznáním, s politikou a s válkou.

Autor článku: Michal Steininger

Subscribe now

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.