Tenkrát na americkém Jihu…

Autor: Martin Kovář

Po dvou románech Milana Kundery a zároveň pojednání o „totalitarismu v nás“ jsem si jako téma svého srpnového textu pro nakladatelství Shelfie Publishers zvolil pro změnu román afroamerického spisovatele Percivala Everetta „James“, příběh z amerického Jihu v předvečer a během občanské války (1861–1865). Román, který je svébytným autorským a zcela originálním „převyprávěním“ slavné knihy Marka Twaina „Dobrodružství Huckleberryho Finna“, jejž známe, přinejmenším my starší, jako skvělou četbu z časů našeho dětství.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Tom Sawyer a Huckleberry Finn „po česku“

Stejně jako každé léto, i letos jsme si s mým jedenáctiletým synem pustili geniální film režisérky Věry Plívové-Šimkové (1934–2024) „Páni kluci“ z roku 1975. Snad žádný jiný snímek pro kluky a holky nevystihuje tak dokonale nekonečný půvab dětství během letních prázdnin v českém provinčním městečku, anebo „u babičky“ na venkově, a snad žádný jiný snímek neevokuje jak podmanivé kouzlo, tak báječnou atmosféru a náladu, která už brzy s nástupem dospívání a rané dospělosti zmizí v nenávratnu, jako právě tenhle. Je starý už více než padesát let, a přesto je v nejlepším slova smyslu moderní, jako by jej už bohužel zesnulá režisérka natočila „včera“.

Výše zmíněný film je, opakuji, geniální z celé řady důvodů, mimo jiné díky fenomenálním hereckým výkonům včetně těch dětských, díky ikonické filmové hudbě atd. a, v nemalé míře, také proto, že je taková již jeho literární předloha, zčásti autobiografická kniha „Dobrodružství Toma Sawyera“ (The Adventures of Tom Sawyer; 1876) a její „pokračování“ – „Dobrodružství Huckleberryho Finna“ (The Adventures of Huckleberry Finn; 1884) spisovatele Marka Twaina (1835–1910). Oba romány, jež patří k nejlepším v celé (nejen americké) moderní literatuře, nejenže mají srovnatelný půvab jako „Páni kluci“, ale navíc jsou skvělým popisem amerického Jihu v deltě Mississippi (ve státě Missouri) v poslední třetině 19. století. Kromě toho jsou, hlavně ta druhá, nepřímou, ale jasnou a tvrdou obžalobou otroctví a otrokářství, byť tak nenásilně, že to mnozí čtenáři ani nepostřehnou.

Mark Twain v kontextu americké literatury

Obě Twainovy knihy jsou jak pro někdejší, tak pro dnešní „Ameriku“ naprosto zásadní, podobně jako třeba „Šarlatové písmeno“ (1850) Nathaniela Hawthornea z puritánské éry budoucích USA, „Rudý odznak odvahy“ (1895) Stephena Cranea z doby občanské války, romány tzv. „drsné školy“ (Hard-Boiled-School) – „Rudá žeň“ (1929) či „Skleněný klíč“ (1931) Dashiella Hammetta či „Hluboký spánek“ (1939) Raymonda Chandlera, „Hrozny hněvu“ (1939) Johna Steinbecka z časů Velké hospodářské krize, „Nazí a mrtví“ (1948) Normana Mailera, největší kniha o Američanech v Pacifiku za druhé světové války, křehká „Snídaně u Tiffanyho“ (1958) Trumana Capoteho, fascinující „Kmotr“ (1969) Maria Puza, nebo, třeba, „Hraničářská trilogie“ („Všichni krásní koně“ – 1992; „Hranice“ – 1994; „Města na planině“ – 1998) Cormaca McCarthyho, jak jsem o tom psal v knížce „Amerika ve varu“ (2025), která vyšla v nakladatelství Shelfie Publishers.

Co vlastně napsal Percival Everett?

Percival Everett (* 1956), který přednáší na University of Southern California a který je známý jako celkem úspěšný autor (v češtině vyšla v roce 2023 jeho knížka „Jižanské stromy divné ovoce nesou“; The Trees, 2021), vydal román „James“ (James) v roce 2024 a byl to téměř okamžitý, prvotřídní úspěch. Příběh na motivy Twainova „Dobrodružství Huckleberryho Finna“, vyprávěný ovšem uprchlým otrokem Jimem či, chcete-li Jamesem, zaujal čtenáře, a ještě víc literární kritiky a výsledkem bylo, krom jiného, udělení Pulitzerovy ceny, což je zřejmě největší pocta, jíž se může americkému spisovateli dostat. Do češtiny „Jamese“ přeložil elitní anglista / amerikanista Jiří Hanuš (* 1949), kterého známe třeba jako překladatele románů, novel a povídek mého vůbec nejoblíbenějšího amerického autora Philipa Rotha (1933–2018), což slibovalo, že čtenáři nebudou ochuzeni o „jižanská specifika“ Everettova jazyka, jenž je v románu mimořádně důležitý.

Podle některých kritiků je způsob, jakým Everett pracoval s jazykem, na jeho románu to nejcennější vůbec, a já myslím, že mají pravdu. Scéna, v níž Jim, který se z knih „dobrého člověka“, ve skutečnosti rasisty par excellence, soudce Thatchera, naučil číst, dává svým dětem „přednášku“ či lekci, jak mluvit s bělochy včetně jejich pánů, je bez přehánění brilantní a dechberoucí, a není jediná; o (vy)líčení pocitů otce rodiny, jíž hrozí v důsledku prodeje rozdělení, platí totéž; tady Everett ukazuje, že je opravdu velký spisovatel.

A teď! Chce to, musím říct, nemalou autorskou odvahu – pustit se do „převyprávění“ (angličtina pro to má termín „reimagination“) díla Marka Twaina, navíc románu, který není tak znám jako „Tom Sawyer“, ale který je podle mnoha literárních kritiků ještě lepší. Na druhé straně, už jen tím, že to jako autor uděláte, si zajistíte pozornost literárních kritiků a novinářů obecně – je to pro ně zajímavé a, proč to neuznat, je to autorsky (i obchodně) moc dobrý nápad.

Everett je zkrátka ambiciózní autor, neobyčejně ambiciózní autor, a to tak zjevně, až mi to při čtení chvílemi nebylo příjemné. „James“ je nicméně dobrý román (Pulitzerovu cenu nikdy nedostane průměrná kniha a už vůbec ne nějaká, s odpuštěním, „sračka“). Čtenář, který toho o Americe těsně před občanskou válkou a během ní, zase až tolik neví, se z ní v nejlepším slova smyslu „poučí“; na můj vkus je ale román napsán snad až příliš „urputně“ (nevím, jestli je to správné slovo, ale nenašel jsem lepší) s cílem zařadit se mezi nejlepší autory amerického Jihu. Mezi takové autory, ke kterým mě za studií, kdy jsem občas „na zapřenou“ docházel na anglistiku, přivedl výborný univerzitní kantor, autor svébytných próz („Rakvářova dcera a jiné prózy“ – 1985; „Sešitky chrámové pěvkyně“ – 1991), a hlavně fenomenální překladatel Ernesta Hemingwaye, Trumana Capoteho, Jamese Thurbera či Williama Styrona a dalších – Radoslav Nenadál (1929–2018), patří například William Faulkner („Absolone, Absolone!“; „Hluk a vřava“), Harper Leeová („Jak zabít ptáčka“), Flannery O’Connorová („Moudrá krev“), Carson McCullersová („Balada o smutné kavárně“), William Styron („Ulehni v temnotách“ či „Doznání Nata Turnera“), anebo Cormac McCarthy („Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě“).

Ve srovnání s nimi – já samozřejmě vím, že každý není a nemůže být génius jako Faulkner, Capote nebo Styron, tak mi to nepředhazujte – mi Everettův román, navzdory řadě výtečných pasáží (viz dále) přijde občas maličko popisný, snad až polopatický, nejednou, myslím, zbytečně (a opakovaně) naturalistický, jako by autor nevěděl, že „méně je (nezřídka) více“ (mimochodem, podobně naturalistické scény nadužívá, to jenom na okraj, ale vzpomněl jsem si na to, třeba Ivan Fíla [* 1956] v románu „Tisíc očí“ [2025] – kdyby jich bylo méně, knize by to výrazně prospělo). Možná jsem ale jenom měl, celoživotně oslněn Markem Twainem, zbytečně vysoká, vlastně nenaplnitelná očekávání, podnícená navíc, proč to nepřiznat, i udělením Pulitzerovy ceny, která je přirozeně i velkou reklamou. Tím nechci říct, že mě Everettův román zklamal, to vůbec ne, anebo jenom maličko.

Jak říká Martin Hilský: text a kontext

Aby nedošlo k nedorozumění a aby mi někdo nepodsouval něco, co jsem nenapsal, chci ovšem jasně říct: „James“ je velmi dobrý román. Ve Spojených státech měl velký ohlas jak z čistě literárních důvodů, tak proto, že se dotýká tématu, které je stále velmi živé – rasová otázka není v USA dodnes zdaleka do/vyřešená a její historie není stále pro spoustu lidí ještě úplně známá. To neplatí jen o Americe. Když jsem Everettův román na začátku léta doporučil dvěma svým studentům, kteří píšou bakalářskou práci o ekonomice amerického Jihu, oba mi přibližně po čtrnácti dnech řekli, že je kniha šokovala a že vlastně neměli o tom, jak reálně vypadalo otroctví / otrokářství v Americe, tušení. Protože „něco jiného je učit se o tom ve škole a něco jiného je přečíst si takovou knihu…“

Řečeno jinými slovy: jakkoli se to nejen nám historikům, kteří se dějinám Spojených států věnujeme velkou část života, může zdát zvláštní, žije v naší zemi, v naší Evropě a jistě i v USA samotných, řada lidí, kteří sice „teoreticky“ vědí, jaká hrůza otrokářství bylo (hlavně si je nijak neidealizujme, jak se to dlouho dělo – nejen v akademické sféře, ale i v literatuře a ve filmu), jenže – od akademického čtení je k poznání skutečnosti často velmi daleko. A právě v tomhle může krásná literatura či filmové umění pomoci. Jak mi říkával můj starý učitel, mentor, kolega a přítel profesor Robert Kvaček: „Martínku, až budeš chtít po studentech, aby pochopili, co je to fašismus a nacismus, pusť jim, místo toho, aby četli tlusté odborné knihy – většina z nich je stejně nepřečte –, Szabóva „Mefista“ a Viscontiho „Soumrak bohů“, a přinejmenším ti vnímavější pochopí všechno, co potřebují.“ Měl, jako vždycky, pravdu. O Everettově románu platí v mnoha ohledech totéž.

Ponechám-li stranou skutečnost, že Percivalu Everettovi je úplně jedno, co o jeho románu zrovna já napíšu, pak nevím, nevím, jestli by mě pochválil za to, že zdůrazňuji především vzdělávací a edukativní význam jeho románu; myslím, že by byl mnohem raději, kdybych vyzdvihoval jeho čistě literární kvality. I ty jsou samozřejmě nesporné, jak jsem už řekl. Autor sice není William Faulkner, i když by jím být nejspíš chtěl (možná právě proto jím, kromě míry talentu, není), ale dobrý spisovatel je určitě.

Tak si přátelé Everettova „Jamese“ přečtěte, třeba ještě letos v létě, určitě toho nebudete litovat, zejména pokud vás zajímá, stejně jako mě, nejen historie amerického Jihu, ale i tamní specifická, nenapodobitelná kultura, hlavně muzika, staré černošské „blues z delty“ Mississippi anebo minstrelské kabaretní skupiny, které patřily k předchůdcům moderního jazzu (v jedné takové kapele začínala, jen na okraj, i budoucí hvězda hollywoodského filmu, konkrétně prvního zvukového snímku „Jazzový zpěvák“ (The Jazz Singer; 1927) Al Jolson. Tak tohle všechno v „Jamesovi“ najdete. A nejen to, je toho mnohem víc.

Doporučené knihy k tématu na Shelfie:

James Percival Everett

Převyprávění Huckleberryho Finna z pohledu uprchlého otroka Jima, oceněné Pulitzerovou cenou. Nejsilnější je na něm jazyk: scéna, v níž Jim učí své děti, jak mluvit s bělochy, patří k tomu nejlepšímu, co v americké próze posledních let vyšlo. Přeložil Jiří Hanuš.

Dobrodružství Huckleberryho Finna Mark Twain

Kniha, ze které Everett vychází, a podle řady kritiků lepší než slavnější Tom Sawyer. Vedle půvabu splouvání Mississippi je to nepřímá, ale tvrdá obžaloba otrokářství, podaná tak nenásilně, že ji spousta čtenářů mine.

Dobrodružství Toma Sawyera Mark Twain

Zčásti autobiografická kniha, ze které vyrostla celá představa amerického kluka na řece a u nás i Páni kluci. Letní četba, která funguje v jedenácti stejně jako v padesáti.

Jižanské stromy divné ovoce nesou Percival Everett

Everett před Jamesem. Detektivní zápletka, černý humor a nevyřešená rasová minulost Mississippi v jedné knize. Nominace na Bookerovu cenu 2022.

Šarlatové písmeno Nathaniel Hawthorne

Puritánská Nová Anglie dvě století před občanskou válkou a žena odsouzená za to, že odmítla prozradit otce svého dítěte. Jedna ze základních knih, bez které americké literatuře chybí kořen.

Nazí a mrtví Norman Mailer

Největší román o Američanech v Pacifiku za druhé světové války, napsaný někým, kdo tam byl. Antikvariátní výtisk vydání z roku 1994.

Snídaně u Tiffanyho Truman Capote

Krátká novela, která vytvořila jednu z nejikoničtějších postav dvacátého století. Capote je v ní přesně tak úsporný, jak je Everett místy naopak popisný. Antikvariátní výtisk.

Hrozny hněvu John Steinbeck

Farmáři z Oklahomy vyhnaní hospodářskou krizí na západ, jeden z největších sociálních románů dvacátého století.

Rudá žeň (součást knihy Tři krvavé historie) Dashiell Hammett

Podle Martina Kováře nejlepší román americké drsné školy vůbec: temný, plný krve a přesto neodolatelný. Na Shelfie je zařazený právě na jeho doporučení.

Skleněný klíč Dashiell Hammett

Ještě jeden Hammett, tentokrát o propojení komunální politiky a organizovaného zločinu. Bratři Coenové na motivy románu natočili Millerovu křižovatku.

Amerika ve varu Martin Kovář

Kronika Spojených států z edice Nový svět, ve které autor tohoto textu píše o velké části zde zmíněných spisovatelů podrobněji.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.