Bulharsko: od nejstaršího zlata Evropy k nejchudší zemi unie
- 01. 07. 2026
- Historie a kultura
Začátkem května 2026 složil v Sofii přísahu nový bulharský premiér. Jmenuje se Rumen Radev, je mu dvaašedesát let, vyučil se stíhacím pilotem, dotáhl to na generálmajora a velitele letectva, a ještě v lednu tohoto roku seděl v prezidentském paláci. Aby se mohl ucházet o skutečnou výkonnou moc, na prezidentský úřad rezignoval, založil vlastní stranu a v dubnových předčasných volbách ji dovedl k drtivému vítězství. České noviny mu obratem přišily nálepku: nový Viktor Orbán.
O pár měsíců dříve, o půlnoci ze Silvestra na Nový rok, odložilo Bulharsko lev, měnu, kterou používalo od konce 19. století, a stalo se jednadvacátým členem eurozóny, a to v zemi, která zrovna prošla už osmými volbami za pět let a jejíž vláda předtím padla po protikorupčních protestech. O euru se rádo říká, že je zárukou stability a demokracie. Bulharsko je dobrý důvod o tom přinejmenším pochybovat.
Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.
Kdo ale je ten voják, který teď zemi vede, a jakou zemí vlastně Bulharsko je? Abychom tomu rozuměli, musíme se vrátit hodně daleko. Až k jednomu hrobu nedaleko Varny, který je starý skoro sedm tisíc let.
Nejstarší zlato Evropy
V roce 1972 narazil bagrista Rajčo Marinov při hloubení výkopu na okraji Varny na několik podivných kovových předmětů. Posbíral je do krabice od bot a odnesl domů. Trvalo dva dny, než si uvědomil, že by mohlo jít o něco důležitého, a zavolal archeology. Tak se začal odkrývat nález, který přepsal naše představy o pravěké Evropě.
Varenská nekropole se datuje zhruba do let 4600 až 4200 před naším letopočtem, tedy do mladší doby kamenné a počátku doby měděné. V téměř třech stech hrobech se našlo přes tři tisíce zlatých předmětů o úhrnné hmotnosti kolem šesti kilogramů. Je to nejstarší zpracované zlato na světě. Slavný cambridgeský archeolog Colin Renfrew, jeden z největších v oboru, k tomu poznamenal jednu prostou větu: nejstarší zlatý poklad lidstva nepochází z Mezopotámie, ani od Nilu, leží na severovýchodě Bulharska.
Ještě důležitější, než váha zlata je ovšem to, co o tehdejší společnosti vypovídá jeho rozložení. Zlato se objevilo jen ve zlomku hrobů; čtyři z nich, mezi nimi proslulý hrob číslo 43, obsahovaly přes pět kilogramů z celkového množství. V hrobě 43 ležel muž ve věku přibližně pětačtyřiceti let, na svou dobu vysoký, a kolem něj víc než půldruhého kila zlatých ozdob, žezel a aplikací. Ať už to byl náčelník, kníže, nebo mistr metalurg, jedno je jisté, tahle společnost nebyla rovnostářská. Byla přísně hierarchická, vrstevnatá, s úzkou špičkou, která ovládala bohatství a moc. Žádný pravěký ráj beztřídní rovnosti, o němž se občas sní. Naopak, jeden z prvních dokladů toho, že nerovnost a sociální stratifikace provázejí složité lidské společnosti od samého počátku.
Zajímavé jsou i takzvané kenotafy, symbolické hroby bez lidských ostatků, ale s bohatou pohřební výbavou, často nejbohatší ze všech. Patrně patřily mužům, jejichž těla se nepodařilo přivézt zpět, padlým v bitvě nebo utonulým, kterým komunita přesto vystrojila pohřeb hodný jejich postavení.
Varna nebyla výspa na okraji světa, ale pomyslný „uzel“. Lasturami středomořského měkkýše rodu Spondylus se tu zřejmě platilo jako penězi, sůl se sem nejspíš vozila z nedalekého naleziště u Provadije. Balkán byl v té době mostem mezi Předním východem, kde technologie vznikaly nejdříve, a „zbytkem“ Evropy, kam teprve pomalu pronikaly. Tehdy z východu přicházely mnohé pozoruhodné věci. Bylo to dávno předtím, než pravěcí lidé začali stavět Stonehenge. Je to jeden z velkých motivů dějin, že centra civilizace se přesouvají, vzestup střídá úpadek a země, která byla kdysi na špici vývoje, může po staletích skončit na chvostu. Přesně to se Bulharsku stalo.
Jak se rodí stát
Po dlouhá staletí, téměř pět set let, bylo Bulharsko součástí Osmanské říše. Moderní bulharský stát se rodil pozdě, bolestně a, což je pro pochopení jeho pozdější orientace podstatné, jinak, než si jeho obyvatelé představovali.
Na jaře 1876 vypuklo takzvané dubnové povstání. Bylo špatně připravené a Turci ho rozdrtili s mimořádnou brutalitou, přičemž hlavní práci odvedli příslušníci nepravidelných jednotek, tzv. baši-bozuci. Symbolem se stalo městečko Batak, kde zahynuly tisíce lidí. Celkové odhady obětí se pohybují řádově mezi patnácti a třiceti tisíci. Tahle čísla by se možná ztratila v dějinách, kdyby na místo nedorazil americký novinář Januarius MacGahan a americký konzul Eugene Schuyler. MacGahanovy otřesné reportáže v londýnském listu Daily News obrátily evropské veřejné mínění k Balkánu. Vůdce britských liberálů William Gladstone na jejich základě vydal pamflet Bulharské hrůzy a východní otázka, který se stal politickou senzací.
V této souvislosti je třeba pochopit jednu věc. Tehdejší britská zahraniční politika byla většinou „turkofilní“. Premiér Benjamin Disraeli i jeho předchůdci a někteří nástupci viděli v Osmanské říši ideální bariéru či hráz proti ruskému pronikání na jih, k Úžinám, tj. k Bosporu a Dardanelám, do východního Středomoří a dál k Indii. Tzv. „bulharské hrůzy“ tuto politiku dočasně ohrozily, morální pobouření bylo příliš velké.
V roce 1877 vstoupilo do války s Osmany Rusko. Když je porazilo, vnutilo mu v březnu 1878 Sanstefanskou mírovou smlouvu, jež měla mimo jiné zřídit takzvané Velké Bulharsko, rozlehlý stát coby „nástroj ruského vlivu na Balkáně“ a, následně, naplnění dlouholetého ruského snu o ovládnutí Úžin. V tu chvíli ovšem zasáhly Velká Británie a Rakousko-Uhersko a daly Rusku jasné ultimátum: válka skončila ještě před vpádem Rusů do Konstantinopole. Sen o Velkém Bulharsku se pak definitivně rozplynul na Berlínském kongresu v létě 1878, který svolal a řídil německý kancléř Otto von Bismarck. Bismarck na Balkáně žádné zájmy neměl; jeho je i pověstný výrok, že celý „Balkán nestojí za kosti jediného pomořanského granátníka“.
Výsledek byl pro Rusko jednou z největších diplomatických porážek moderní doby. Místo jednoho velkého Bulharska vznikly útvary dva: Bulharské knížectví a Východní Rumélie, které se v roce 1885 spojily. Co je nejdůležitější, mladý bulharský stát se neopřel o Rusko, ale o Rakousko. Právě proto stálo Bulharsko v první světové válce po boku Německa, Rakouska-Uherska a Osmanské říše jako čtvrtý člen tohoto spolku, tedy proti slovanskému Rusku.
Sen o Velkém Bulharsku ovšem nezmizel. V první balkánské válce v letech 1912–1913 porazila koalice balkánských států Turky a Bulharsko si urvalo největší díl kořisti. Radost byla nicméně předčasná. Jeho bývalí spojenci usoudili, že Bulharko získalo až příliš, spojili se proti němu, a ve druhé balkánské válce roku 1913 Bulharsko o většinu zisků připravili. Opakovaně zlomený sen o velikosti se stal trvalým rysem bulharských dějin.
Muž, který se nebál Göringa
Dvacáté století dalo Bulharsku jednu postavu světového formátu, byť rozporuplnou. Jmenoval se Georgi Dimitrov. Na počátku roku 1933 byl v Berlíně obviněn ze spoluúčasti na požáru Říšského sněmu, který nacisté využili k rozpoutání represí proti komunistům. V soudní síni se Dimitrov, komunista žijící v německém exilu, nezalekl a pustil se do otevřeného sporu s Hermannem Göringem. Byl osvobozen a jeho vzdor z něj rázem udělal hrdinu mezinárodní levice.
Odešel do Sovětského svazu, stal se jednou z vůdčích osobností Kominterny, Komunistické internacionály, a přežil hrůzy stalinských čistek v moskevském hotelu Lux, kde bydleli zahraniční komunisté a odkud řada z nich zmizela v gulagu. Po válce se vrátil do Bulharska jako představitel nové, represivní komunistické moci. S Titem tehdy koketoval s myšlenkou o velké jihoslovanské, balkánské federaci, k jejímž jugoslávským republikám by se připojila Albánie a Bulharsko. Stalin v tom správně rozpoznal nebezpečí příliš silné mocnosti na okraji své sféry vlivu a plán nekompromisně zarazil. Dimitrov zemřel v roce 1949 v Sovětském svazu.
Třicet pět let Todora Živkova
Poválečné účtování bylo v Bulharsku mimořádně krvavé i na poměry vznikajícího sovětského bloku. Tzv. lidový soud nechal v letech 1944 a 1945 popravit tisíce lidí spojených s předchozím režimem, včetně funkcionářů komunistické strany. V žádné jiné zemi sovětského bloku nebyly bezprostředně poválečné represe tak rozsáhlé.
V letech 1954–1989, tj. plných pětatřicet let, což je déle než kterýkoli jiný vůdce ve východním bloku, stál v čele komunistické strany Todor Živkov. Za jeho éry nedošlo k jedinému velkému povstání; Bulharsko nemělo svůj rok 1956 jako Maďarsko ani rok 1968 jako Československo. Zvláštní je, jak Živkov skončil. Rezignoval 10. listopadu 1989, tedy den po pádu Berlínské zdi, pod tlakem reformního křídla strany a se souhlasem Michaila Gorbačova, o němž se prý dozvěděl jen pár minut před osudným zasedáním.
Živkovova vláda byla velmi brutální. Ve druhé polovině osmdesátých let zahájil režim tzv. obrodný proces, tvrdou asimilační kampaň namířenou proti bulharským Turkům a dalším muslimům. Statisíce lidí byly nuceny změnit si jména na bulharská, zakazovalo se mluvit turecky. Vrchol přišel v roce 1989 v podobě jejich vyhnání, kterému režim cynicky říkal „velký výlet“. Během několika měsíců opustilo zemi přes tři sta tisíc bulharských Turků, až nakonec Turecko muselo hranice zavřít. Bulharský parlament tuhle kapitolu v roce 2012 oficiálně označil za etnickou čistku.
A jak to bylo s Todorem Živkovem? Byl sice obviněn a souzen, ale skončil v podstatě v poklidu, dožil v Sofii a zemřel až v roce 1998. Bulharská společnost se se svou komunistickou minulostí nikdy řádně nevyrovnala.
Moje první moře
Pro jednoho z nás, Martina Kováře, bylo Černé moře prvním, které v životě viděl. Psal se rok 1975 nebo 1976 a cesta vypadala takto: vlakem z Prahy do Burgasu, dvě noci v kupé, v šesti lidech, na legendárních koženkových lůžkách nad sebou, úmorné horko a v Rumunsku několikahodinové stání na jakémsi venkovském nádraží. Černé moře, konkrétně Slunečné pobřeží kousek od Burgasu, tehdy desetiletého kluka nadchlo.
O dvacet let později, na konci devadesátých let, si Martin udělal s přáteli výlet z bulharského jihu do Istanbulu, a právě tehdy pochopil hodně z toho, co do té doby znal jen z knih. Na bulharské straně hranice ho přivítali zarostlí, neoholení pohraničníci s utrženými knoflíky na uniformách, kteří si řekli o cigarety a nechali autobus projet bizarní „dezinfekční lázní“, přirozeně za vysoký poplatek. O pár desítek metrů dál, na turecké straně, stáli dokonale upravení vojáci v padnoucích uniformách, kteří se na bulharské sousedy dívali se zjevným despektem. V přijímací hale byly všude portréty Atatürka, „otce Turka“, zakladatele moderní Turecké republiky. Bylo to v době, kdy byl starostou Istanbulu jistý Recep Tayyip Erdoğan…
Za zmínku stojí ještě jeden kontrast. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století bylo Bulharsko sice chudší než husákovské Československo, ale ve srovnání s Ceauşeskovým Rumunskem působilo téměř blahobytně; ten rozdíl byl na nádražích a v městečkách propastný ve prospěch Bulharska. Dnes se karta obrátila. Rumunsku se v přepočtu na kupní sílu daří podle řady ukazatelů lépe než Slovensku, zatímco Bulharsko zůstává jednou z nejchudších zemí Evropské unie.
Orbán, nebo Fico?
Vraťme se ale k Rumenu Radevovi. Nálepka „nového Orbána“ je svůdná, ale nepřesná. Radev není stranický politik typu maďarského premiéra. Je to voják, stíhací pilot, který část výcviku absolvoval ve Spojených státech, a podle toho i rozhoduje, řekněme ve stylu nula jedna. Programově má blíž k levici. Pokud už ho k někomu přirovnávat, je to spíš slovenský premiér Robert Fico než Orbán, levicový populista, který umí být vůči Bruselu nepříjemný, ale na rozdíl od Orbána se nakonec spíš dohodne, než aby zásadně blokoval důležitá rozhodnutí.
Jeho politická dráha je poněkud neobvyklá. Prezidentem se stal v roce 2016, znovu byl zvolen v roce 2021, a po celé druhé funkční období byl v ostrém sporu s vládami premiéra Bojka Borisova, bývalého boxera a šéfa strany GERB, kolem něhož se točila obvinění z korupce a propojení s oligarchií. Když protikorupční protesty, do velké míry vedené mladou generací, srazily na konci roku 2025 vládu na kolena, a země mířila k dalším, v pořadí již osmým volbám za pět let, učinil Radev nevídaný krok: v lednu 2026 rezignoval na prezidentský úřad, založil koalici Progresivní Bulharsko a v dubnových volbách s ní získal 44,6 % hlasů.
Tady je třeba opravit jeden rozšířený omyl. Panuje obecná představa, že Radev sice vyhrál, ale nemá většinu v parlamentu, a proto si nemůže dělat, co chce. Není to tak. S necelými 45 % hlasů získalo Progresivní Bulharsko absolutní většinu křesel v parlamentu, poprvé od roku 1997. To z Radeva dělá mimořádně silného premiéra a zároveň prvního člověka v polistopadové historii země, který zastával post prezidenta i šéfa vlády.
Jak vypadá jeho politika? Radev je kremlofilní v tom smyslu, že kritizuje protiruské sankce i vojenskou pomoc Ukrajině. Zároveň ale nezpochybňuje členství Bulharska v Evropské unii ani v NATO; ještě v předvolebním programu se hlásil k závazku vydávat na obranu 5 % HDP. Je to konzervativec, žádný liberál, ale také pragmatik, ne ideolog.
Pár čísel pro pořádek. Bulharsko je jednou z nejchudších a zároveň jednou z nej-proevropštěji naladěných zemí EU. Má necelých sedm milionů obyvatel, stárne, přibližně 80 % lidí se hlásí k pravoslaví, ekonomika stojí ze 70 % na službách. Je silně závislé na evropských penězích, hostí americkou vojenskou základnu a je pevně ukotvené v atlantických strukturách. Přijetí eura k 1. lednu 2026 tuto závislost ještě prohloubilo; stalo se tak navzdory tomu, že podle průzkumů byla pro euro jenom, přibližně, čtvrtina Bulharů. I sám Radev tehdy kritizoval, že o tak zásadní věci nerozhodlo referendum. Tolik k euru coby záruce demokracie.
Na závěr stojí za připomenutí, jak hluboké jsou česko-bulharské vazby. Podle bývalého českého velvyslance v Sofii Dr. Lukáše Kauckého sehráli Češi nezanedbatelnou roli při budování moderního bulharského státu na přelomu 19. a 20. století, od vědy přes architekturu a archeologii až po pivovarnictví. Od šedesátých let 20. století patřilo Bulharsko, Zlaté písky a Slunečné pobřeží, k oblíbeným dovolenkovým destinacím Čechů. Toto propojení trvá dodnes. Největší „českou stopou“ v Bulharsku je skupina PPF, která tam vlastní mimo jiné nejsledovanější televizi.
Bulharsko tedy není tak „jednoduchý případ“, jak by se z titulků některých českých médií mohlo zdát. Země, která byla před více než šesti tisíci lety jedním z center tehdejší Evropy, dnes patří k nejchudším v unii a vede ji bývalý stíhací pilot, který si na rozdíl od Viktora Orbána může dovolit vládnout sám. Jestli je to začátek nového vzestupu, nebo jen další kapitola dlouhého pádu, se teprve ukáže.
Co si o tom přečíst
Kniha jednoho z hostů Nového světa, která nabízí klíč k celému příběhu. Bárta v ní formuluje obecné zákonitosti vzestupu a pádu civilizací, od starověkého Egypta po současnost. Právě jeho optikou dává smysl oblouk, který jsme tu sledovali: jak se země, jež byla v pátém tisíciletí před naším letopočtem na špici vývoje, mohla propadnout na chvost. Vzestup a úpadek nejsou náhoda, řídí se vzorci, a ty se vyplatí znát.
Nejkomplexnější souvislý výklad o moderních dějinách regionu, jaké je v češtině k dispozici. Misha Glenny, dlouholetý zpravodaj na Balkáně, provede čtenáře dvěma stoletími nacionalismu, válek a velmocenských her, v nichž balkánské státy vznikaly a zase se rozpadaly. V knížce najdete v plné šíři kontext k „bulharským hrůzám“, k San Stefanu i k Berlínskému kongresu, tedy k tomu, jak se z osmanské provincie stal moderní bulharský stát.
Robert D. Kaplan: Balkánští duchové
Kombinace cestopisu a dějin od jednoho z nejlepších amerických autorů píšících o geopolitice. Kaplan prošel Balkán pěšky i projel vlakem a všude „pod povrchem“ nacházel tíhu osmanské minulosti, která dodnes formuje politiku regionu. Jeho kniha je skvělým společníkem k těm pasážím, kde jsme vzpomínali na cesty vlakem k Černému moři a na hranici mezi Bulharskem a Tureckem.
Kromě autora, předního bulharisty, se na kapitolách o bulharském národním obrození, dějinách bulharské vědy a kultury a česko-bulharských vztazích podíleli i bulharští historici Ivan Pavlov, Vladimir Penčev, Emilia Angelovová a Svetlana Bajčinská.
Alan Palmer: Úpadek a pád osmanské říše
Kniha se soustřeďuje na souhrn událostí Osmanské říše odehrávající se během dvou a půl století. Zabývá se také několika hlavními problémy: vztahu světské a církevní moci, nedostatky „vojenského feudalismu“, migrací obyvatelstva a nenasytností mocných sousedů.
Tento text vznikl na základě rozhovoru v podcastu Nový svět. Zmíněné knihy najdete na shelfie.cz
Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.
Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.
