Proč česká nová vlna stále nezestárla

Zemřela Jana Brejchová. S ní se zavřely dveře do světa, který se již nevrátí. Říkalo se jí česká Bardotka, i když ta podobnost platila spíše v mládí. Jedno je ale nesporné: nikdy po válce neměla československá kinematografie, ani v náznaku, takovou hvězdu, jako byla ona. Od druhé poloviny padesátých let až do nultých let nového tisíciletí procházela českým filmem jako červená nit. Vlčí jáma, která nadchla publikum na Benátském filmovém festivalu. Vyšší princip, kde ztvárnila studentku s takovou přirozeností, že Vám dodnes svírá hrdlo. Celá Svobodova neformální „trilogie“ — Schůzka se stíny, Zánik samoty Berhof a Skalpel, prosím — kde hrála hlavní ženské role vedle Radoslava Brzobohatého, Milana Kňažka, Miroslava Macháčka. Nemusela by nic jiného a stejně by to byla velká herečka, jak správně napsal Jan Hřebejk, když přišla zpráva o jejím odchodu.

Není bez zajímavosti, že krátce před jejím odchodem vyšla kniha Terezy Brodské Moje máma Jana Brejchová. Není to bulvární kniha, i když by to název mohl naznačovat. Je to otevřená, silná výpověď, plná unikátních, dosud nepublikovaných fotografií. Kdo chce pochopit, co znamenala Jana Brejchová pro český film — a co ten film znamenal pro ni — začněte tady.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Když ale dnes mluvíme o Janě Brejchové, mluvíme nevyhnutelně i o něčem mnohem větším než o jedné herečce. Mluvíme o éře, která definovala český film způsobem, jaký se již nikdy nezopakoval. O desetiletí, během něhož malá středoevropská země za železnou oponou vyprodukovala takovou koncentraci filmového génia, že si toho všiml celý svět. Mluvíme o české nové vlně.

Parta z FAMU

Existuje jedna fotografie, kterou se nám při přípravě tohoto textu podařilo dohledat v archivu. Stojí na ní vedle sebe Jaromil Jireš, Jaroslav Papoušek, Pavel Juráček, Věra Chytilová, Antonín Máša, Ewald Šorm, Miloš Forman a Jiří Menzel. Vpředu dole, před Ewaldem Šormem, je ještě Jan Němec. Mladí, drzí, sebevědomí. Ještě netuší, co všechno natočí a co všechno jim osud vezme.

Říká se česká nová vlna, ne československá — a má to svůj důvod. Ti lidé vystudovali na FAMU v Praze, tam se potkali, tam se formovali, tam to všechno začalo. Roky 1963 až 1969, možná 1970, pokud počítáte poslední „záchvěvy“ této éry. Oficiální definice mluví o filmech, jejichž tvůrci experimentovali s formou, snímky měly poetický, ironický a často absurdní pohled na společnost, režiséři používali neherce, kameramani tzv. volnou kameru, nelineární vyprávění a satirické prvky. To všechno je pravda, ale říká to málo o tom, jaké to vlastně bylo, když jste seděli v kinosále a poprvé viděli něco, co jste v českém filmu nikdy předtím neviděli.

O Formanovi se dodnes vedou debaty, jestli do skupiny vlastně patří. Oni sami — ta parta — měli k jeho mentální příslušností ke skupině své výhrady. Na druhou stranu, jak trefně poznamenal James Monaco v legendární knize Jak číst film — jedné z nejlepších knih o filmu vůbec — způsobem natáčení a prací s herci to nová vlna bezpochyby je. Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky i Hoří, má panenko jsou filmy, které nesou všechny znaky toho hnutí, ať už ho tam ostatní počítali, nebo ne.

A kdo tam naopak nepatří, přestože v té době tvořil skvělé věci? Vojtěch Jasný. Všichni dobří rodáci nejsou jen velká freska z českého venkova, ale i něco docela jiného. Nepatří tam Vávrovy filmy, i když právě Otakar Vávra sehrál v celém příběhu roli, o které se mluví málo a která je přitom naprosto zásadní. A nepatří tam ani báječný Penzion pro svobodné pány — ve kterém sice hrál Jiří Menzel, ale patří přece jen mimo tuto celkem jasně vymezenou skupinu a styl.

Rok po roce

Abyste pochopili, o čem mluvíme, říkáme-li „exploze talentu“, musíme si to projít rok po roce. Teprve pak plně doceníme, jak neuvěřitelná ta koncentrace talentů a děl vlastně byla.

V roce 1963 to začíná — Černý Petr Miloše Formana, Jirešův Křik. O rok později Démanty noci Jana Němce a Každý den odvahu, kde mimochodem hraje Jana Brejchová. V pětašedesátém Intimní osvětlení Ivana Passera, Perličky na dně — v nichž se ve filmu poprvé výrazně objevuje Hrabal, začíná spolupráce, která přinese jedny z nejkrásnějších filmových adaptací v dějinách české kinematografie. K tomu Juráčkův Případ pro začínajícího kata, film, který by zasloužil mnohem víc pozornosti, než jaké se mu obvykle dostává.

A pak přijde rok 1966.

Menzelovy Ostře sledované vlaky. Sedmikrásky Věry Chytilové. O slavnosti a hostech Jana Němce — film s neobyčejně půvabnou, fantastickou Zdenou Salivarovou, při jehož sledování konečně porozumíte Škvoreckému a pochopíte, proč o těchto lidech psal s takovou láskou. Mučedníci lásky. Lásky jedné plavovlásky. Návrat ztraceného syna Evalda Schorma. Šest, sedm mistrovských filmů za jediný rok, v jedné malé zemi, za „železnou oponou“.

Sedmašedesátý přináší Kristovy roky Juraje Jakubiska — jeho první film, drsný a krásný, slovenská odnož téhož proudu — a Hoří, má panenko Miloše Formana. S tím filmem je spojen jeden z velkých příběhů české kinematografie. Italský producent Carlo Ponti dal Formanovi peníze se slovy „natoč co chceš“. Forman natočil Hoří, má panenko a Ponti chtěl peníze zpátky. Byl z toho velký problém. O mnoho let později pak starý Ponti napsal, že se v životě nemýlil často — ale jestli je zpětně něco geniální, tak je to tenhle ve velkém světě celkem neznámý, zapomenutý film Miloše Formana. A měl pravdu.

V osmašedesátém Spalovač mrtvol Juraje Herze, Žert Jaromila Jireše, Rozmarné léto Jiřího Menzela, Farářův konec Evalda Schorma, Zběhové a poutníci Juraje Jakubiska. V devětašedesátém Ecce homo Homolka, Skřivánci na niti — film, který pak šel do trezoru a po listopadu 1989 vyhrál na festivalu v Berlíně, což je přesně ten typ uznání, na kterém záleží — a Ovoce stromů rajských jíme, fenomenální podobenství Věry Chytilové. Ptáčkové, sirotci a blázni, finální část Jakubiskovy trilogie…

A nakonec, jako zvláštní postskriptum celé éry, v roce 1970 Valerie a týden divů Jaromila Jireše. Kongeniálně natočená novela Vítězslava Nezvala, v níž mimochodem hrál Nezvalův syn. Surrealistický spektákl, kterým se to všechno, co se české nové vlny definitivně uzavírá.

Taková exploze talentů, tvůrčí svobody a relativního dostatku peněz ve filmové produkci malé středoevropské země. Nebyla nikdy předtím, ani nikdy potom.

Oscar v bedně

Jiří Menzel dostal Oscara za Ostře sledované vlaky v roce 1968. Bylo mu pětadvacet let a dodnes je jedním z nejmladších nositelů této ceny vůbec. Okolnosti toho ocenění ale vypovídají o době víc než jakýkoli historický rozbor.

V archivu se dochoval originální dodací list. Normální „dodák“, jaký byste dostali k zásilce z fabriky. Počet: jedna. Druh: bedna. Značka a číslo: nějaké. A v té bedně Oscar. Poslal to jakýsi Kochťík přes Čedok. Československo té doby — jedna bedna, jeden kus, jeden Oscar.

Menzel na předávání neuměl anglicky. Řekl jedinou větu: „Thank you for watching Czech films.“ Dnešní oscarové projevy jsou nesrovnatelně delší, ale tehdy to stačilo.

Pak měl několik dní schůzky s režiséry, kteří ho chtěli poznat. Jeden celý den strávil s Hitchcockem na jeho statku — a na fotografii z toho setkání vidíte stopadesátikilového Hitchcocka a vedle něj padesátikilového studentíka, který právě vyhrál nejprestižnější filmovou cenu na světě. Ten kontrast je sám o sobě filmový.

Na FAMU přitom Menzel patřil k nejmladším. Přijali ho hned po gymnáziu, což byla velká výjimka, protože se na přijímačky strašlivě nadrtil. Jak sám píše ve své autobiografii — krásné knížce, kterou navíc osobně namluvil — ujala se ho tehdy Věra Chytilová. Zaučovala ho, vysvětlovala mu, jak na holky i film, protože on byl, jak o sobě sám říkal, fakt „strašné ucho“. Chytilová ho vzala pod svá ochranná křídla a on jí to splatil tím, že natočil Ostře sledované vlaky. Svět za ním přišel, přesně jak předpovídal jejich učitel Vávra.

Profesor Vávra a řemeslo

O Otakaru Vávrovi se dnes mluví málo, a když, tak většinou v souvislosti s dobově podmíněnou husitskou trilogií. To je nespravedlivé. Nedívejme se na něj přes matné sklo ideologicky poplatných filmů — dívejme se na něj jako na režiséra Romance pro křídlovku nebo Kladiva na čarodějnice. A hlavně jako na pedagoga, protože právě na FAMU sehrál roli, bez které by česká nová vlna možná nikdy nevznikla tak, jak ji známe.

Vávra učil na FAMU a řekl svým studentům větu, na kterou většina z nich nikdy nezapomněla a kterou si mezi sebou opakovali celý život: „Kluci pitomí, netočte světový filmy. Točte český filmy. Až to budou dobrý filmy, ten svět za vámi přijde.”

Měli ho ve velké úctě. A to, co je naučil, bylo především řemeslo. Prvák na FAMU začínal historií dramat — od antiky přes středověk až po současnost. Herci chodili do divadla hrát. Studenti psali seminární práce a odevzdávali je včas. Učili se střih, kameru, práci se zvukem, práci s herci. Systematicky, od základů, bez zkratek. Nikdo jim neříkal, že jsou umělci — říkali jim, že se nejdřív musí naučit řemeslo.

A právě to řemeslo jim pak umožnilo být svobodní. Protože když Forman točil Lásky jedné plavovlásky s neherci, nebyl to amatérismus. Bylo to vědomé rozhodnutí člověka, který dokonale ovládal své řemeslo a rozhodl se pravidla vědomě porušit.

Proč to nezestárlo

Existuje jeden test, který je spolehlivější než jakákoli festivalová cena, než jakákoli nominace na Oscara, než jakékoli nadšení kritiků v roce premiéry. Je to test časem.

Abyste poznali, jak velký film skutečně je, potřebujete odstup. Spousta oceněných filmů po pěti, osmi, deseti, natož dvaceti letech zestárne — muzika, kamera, práce s herci najednou působí zastarale. A pak jsou filmy, které jako by natočili včera. Kde nic neskřípe, nic nezestárlo, kde je všechno přesně tak živé jako v den premiéry.

Odpověď na otázku proč, najdete právě v té Vávrově větě.

„Kluci“ a „holky“ z české nové vlny točili české filmy — a natočili je tak česky, tak konkrétně, tak pravdivě, že jim rozumí celý svět. To je paradox velkého umění, který funguje v literatuře, ve filmu, v hudbě, všude stejně. Čím konkrétnější příběh, tím univerzálnější.

Lásky jedné plavovlásky nejsou film o Československu šedesátých let. Je to film o trapnosti, o touze, o nedorozumění mezi mužem a ženou. Hoří, má panenko není satira na socialismus. Je to satira na lidskou malost, marnivost a směšnost, která funguje v jakékoli době a v jakékoli zemi. Proto tomu nakonec porozuměl starý Ponti, proto tomu rozumí Evropan, Američan i Japonec.

Totéž platí pro generaci, která na novou vlnu vědomě navázala. Podívejte se, kolik bylo Janu Svěrákovi, když režíroval Obecnou školu a vedl přitom herecké bardy jako Jan Tříska nebo Boleslav Polívka. Režíroval i svého vlastního tátu – fantastický talent. Podívejte se na Kolju – ruský chlapeček v Česku, příběh tak jednoduchý, a tak lidský, že to pochopí kdokoli kdekoli na světě. Nepotřebujete k tomu znát kulisy normalizace, nepotřebujete rozumět české historii. Ten film mluví jazykem, kterému rozumí každý.

Nebo Hřebejkovy Pelíšky — mimochodem brilantně natočené – když malý Peťa chodí po školní chodbě a Saša Mašloň mění zarámované portréty prezidentů, je to tak přesný obraz české zkušenosti, že to bolí. A přesto je ten film srozumitelný i pro diváka, který o české historii neví zhola nic.

Nedávno jsme si znovu pustili Kolju a ten film je pořád skvělý, objektivně skvělý. A Vesnička má středisková? Tak hluboce lidský film, kde režie je tak geniální, ta schopnost vést herce přirozená, až se vám chce brečet a smát zároveň. Menzel mohl po letech normalizace konečně zase začít dělat krásné věci.

Sesterská revoluce v Paříži

Česká nová vlna nebyla osamělá. Na druhé straně Evropy se ve stejné době odehrávala revoluce srovnatelného — a ve světovém kontextu možná ještě většího — významu. Abychom plně pochopili, co se v českém filmu šedesátých let stalo, musíme se na chvíli přesunout do Paříže.

Od začátku kinematografie dodnes existují jen dvě opravdu zásadní revoluce ve způsobu, jakým se filmy natáčejí a jakým na diváka působí. Ta první je první zvukový film — Jazzový zpěvák, okamžik, kdy se všechno změnilo. A ta druhá revoluce — pozor, není barva ve filmu, jak by člověk logicky čekal — je to francouzská nová vlna.

Začíná dvěma filmy a dvěma jmény: François Truffaut a Jean-Luc Godard. Truffaut natočil Nikdo mě nemá rád — film prodchnutý tichým smutkem dospívání, tak jemný, a tak pravdivý, že se vám zastaví dech. A pak napsal dvanáctistránkový scénář, ze kterého Godard natočil U konce s dechem. Klokotavý klavír Martiala Solala na soundtracku, americká kamelotka na pařížských bulvárech, chlapecky nakrátko ostříhaná něžná i krutá Jean Sebergová, mladičký Belmondo s cigaretou ležérně visící z úst a výraz v jeho tváří v závěrečné scéně, kdy umírá na ulici… Neuvěřitelný film. Film, po kterém už kino nikdy nebylo stejné.

Jean-Luc Godard v roce 1968

Samozřejmě, těch mimořádně nadaných „kluků“ a „holek“, kteří začqali točit filmy „jinak“, bylo na světě mnohem víc — světovou proslulost ale mají nové vlny vlastně jen dvě. Francouzská a česká.

Češi francouzskou novou vlnu znali, inspirovali se jí. Pařížská filmotéka je legendou — ostatně, když ji v osmašedesátém roce zavřel ministr kultury Malraux, vypukla revolta, jedna ze dvou velkých toho roku ve Francii.

Inspirace francouzskou novou vlnou proudily přes „železnou oponu“ a jsou (vy)stopovatelné hluboko do osmdesátých let. Scenárista Miroslav Vaic mi kdysi při osobním rozhovoru řekl, že Lásku z pasáže zakončil smrtí hlavního hrdiny pod koly auta právě pod vlivem Godardova U konce s dechem. Belmondo leží na pařížské ulici, Vaculík leží na pražské ulici. Vrah z leknutí v Paříži, hodný kluk na scestí v Praze — princip a filmová řeč jsou ale podobné.

Ty inspirace jsou živé dodnes. Kdo sleduje filmové kanály na sociálních sítích, ví, že Godard a Truffaut se tam objevují pořád.

Vyčištěné verze

Jedna dobrá zpráva na konec.

Všechny ty krásné „staré“ a přece tak mladé filmy dnes existují v nádherně restaurovaných verzích na Blu-ray. Česká nová vlna má vlastní speciální sérii, kde jsou pohromadě. Vyčištěné, remasterované, vypadají krásně i na moderních velkých obrazovkách. Stojí sto padesát, sto dvacet korun za kus.

Nebojte se těch vyčištěných verzí. Kdyby jejich tvůrci byli naživu, chtěli by je vidět přesně takhle. Ty filmy v nové kvalitě ožívají před očima. A poznáte na nich přesně to, o čem celý tenhle text je — že nezestárly. Že to, co vyprávějí, je stejně pravdivé dnes jako před šedesáti lety. Že dobrý český film nikdy nepotřeboval nic víc než tvůrčí genialitu, uvěřitelný příběh, poctivé řemeslo a odvahu ho natočit.

Autoři: Miroslav Bárta, Martin Kovář, Michal Půr

Co si o tom přečíst:

Josef Škvorecký: Všichni ti bystří mladí muži a ženy od filmu

Nejlepší kniha o české nové vlně, jaká kdy byla napsána. Škvorecký ji psal v kanadském exilu, po paměti, bez poznámek, bez internetu. Jsou tam občas faktografické chyby — a je to úplně jedno, protože ta živost, ta osobní znalost těch lidí a toho, co dělali, z každé stránky přímo křičí. On tam byl, znal je, rozuměl tomu, co dělají. Pokud máte přečíst o české nové vlně jedinou věc, přečtěte si tuhle.

James Monaco: Jak číst film

Možná nejlepší kniha o filmu vůbec. Průvodce filmovým jazykem, který vám otevře oči pro to, co se na plátně skutečně děje — střih, kamera, zvuk, práce s prostorem a s časem. Monaco tam mimo jiné zařazuje Formana do kontextu české nové vlny a dává mu perspektivu, která v českých debatách, kde se o Formanově příslušnosti k partě neustále diskutuje, často chybí.

Tereza Brodská: Moje máma Jana Brejchová

Zmínili jsme ji na začátku a zmíníme ji znovu. Otevřená, silná výpověď, plná unikátních, dosud nepublikovaných fotografií. Vstupní brána do světa české nové vlny přes životní příběh ženy, která jím procházela od začátku do konce.

Jiří Menzel: Rozmarná léta

Menzelova autobiografie, kterou sám namluvil — existuje i jako audiokniha. Osobní, vtipná, někdy bolestná. Příběh nejmladšího nositele Oscara, který musel přežít normalizaci. Přečtete za večer a přemýšlíte o ní týdny. A ten dodací list na Oscara — počet jedna, druh bedna — je jen jedna z desítek neuvěřitelných historek, které v ní najdete.

Knihy na SHELFIE.CZ

Tento text vznikl na základě rozhovoru autorů v podcastu Nový svět (díl 159). Zmíněné knihy najdete na shelfie.cz

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.