Bruselský diktát, který si politici odhlasovali sami

Dvanáctého prosince 2019, krátce po druhé hodině ranní, vychází Andrej Babiš z budovy Evropské rady v Bruselu. Za sebou nechává osm hodin jednání a jeden hlas. Česká republik dostala do závěrů summitu jednu, absolutně nic neříkající větu o jaderné energetice a její premiér právě podpořil cíl klimatické neutrality Evropské unie do roku 2050. Tedy to, čemu se dnes říká Green Deal. Před českými novináři o tom mluví jako o úspěšném vyjednávání pro Českou republiku.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

O dva roky později jezdí stejný politik po stejné České republice a stejný Green Deal kritizuje jako zlo, které nám Brusel vnutil přes vůli našich občanů.

Mezitím se nestalo nic. Žádný diktát se nekonal a nekoná. Co se konalo, je trik. Funguje jen tak dlouho, dokud mu věříme.

Mechanika triku

Babiš není výjimka, je vzor. Většina českých politiků hraje stejnou hru. V Bruselu, kde se rozhoduje, zvednou ruku pro. V Praze, kde se promlouvá do mikrofonu, na výsledek nadávají. Tato disonance prochází, protože většině z nás chybí to hlavní abychom trik prohlédli, totiž souvislosti. Politik spoléhá, že si nikdo nespojí, co schválil v Bruselu, s tím, co kritizuje v Praze. Většinou má pravdu.

Druhá strana téhož triku je předpoklad, že se vás Brusel osobně netýká. Ale opak je pravdou a pro většinu z vás stačí, když se teď hned podíváte do vlastní kapsy. (uznávám, že ne pro všechny ta věta bude platit)

Zrovna ve dnech, kdy píšu tento text, oznámil Apple, že novou Siri s umělou inteligencí do Evropské unie nepustí. Důvodem je spor s Evropskou komisí o takzvaný Digital Markets Act, evropský zákon o digitálních trzích, který má krotit moc technologických gigantů. Komise tvrdí, že si to Apple zvolil sám poté, co mu odmítla udělit osmnáctiměsíční výjimku. Výsledek je tak jako tak ten, že přes 450 milionů Evropanů jednu funkci ve svém telefonu mít nebude. Protože za porušení evropských pravidel hrozí pokuta až do deseti procent celosvětového obratu firmy, jde o desítky miliard, tak Donald Trump již evropské vymáhání pravidel označil za diskriminaci amerických firem a pohrozil odvetnými cly.

Jeden spor, a je v něm všechno. Evropské pravidlo, americký gigant, telefon ve vaší kapse i velká geopolitika. Jakmile pochopíte, jak do sebe tyto věci zapadají, jste o krok blíž k tomu, abyste ten trik prokoukli.

Proč to vůbec funguje

Trik prochází proto, že trpíme historickou amnézií. Když politik mluví o „bruselském diktátu“, říká tím implicitně, že evropská integrace je něco cizího, co nám někdo vnutil zvenku. Pravda je úplně opačná. Návrh na sjednocení Evropy přišel od českého krále.

V letech 1462 až 1464 přišel Jiří z Poděbrad, husitský král a jediný panovník na českém trůně, který nevzešel z žádné vládnoucí dynastie, s něčím, čemu dnes neřekneme jinak než předobraz Evropské unie. Jeho Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu počítala se stálým spolkem evropských panovníků, kteří by své spory neřešili válkou, ale před společným soudem. Spolek měl mít stálé sídlo, pravidelná shromáždění a pravidlo, podle kterého má každý stát jeden hlas. Pět set let předtím, než vznikla EU, navrhl český král kolektivní bezpečnost, mezinárodní arbitráž a rovnost států. UNESCO jeho projekt v roce 1964 zařadilo mezi ideové předchůdce Charty OSN. Neuspěl. Chyběl mu souhlas papeže a Evropa husitského kacíře ve svém čele nestrávila. Ale myšlenka se zrodila a jednu z jejích prvních verzí sepsal Čech.

Evropská integrace není nic, co nám někdo vnutil. Je to stará evropská odpověď na velmi starou evropskou otázku, totiž jak zařídit, aby se kontinent znovu nezačal vraždit.

Klíč

V tomhle bodě přichází kniha, která to celé rozebírá na součástky. Jmenuje se Bruselský diktát a vyšla teď v druhém, rozšířeném vydání. Přiznám rovnou, že vyšla u nás v Shelfie Publishers. Zde bych jako politik ihned musel nahlásit střet zájmů, ale bohudík jím nejsem, takže postačí, když se mírně ospravedlním faktem, že se o knize nesnažím psát jen jako vydavatel, ale zejména jako obdivovatel.

Napsali ji dva autoři a kniha z toho těží víc, než bývá zvykem. Michal Půr je vypravěč. Provede čtenáře staletími evropské politiky od Jiřího z Poděbrad přes Bismarcka a dvě světové války až k dnešní unii, a to jazykem, který je zároveň lehký i hutný a přitom přístupný. Je to brána, kterou projde i člověk, který by jinak při slově „integrace“ knihu zavřel. Ondřej Houska je evropský insider v pravém slova smyslu, novinář, který Brusel zažil, žil a sleduje zblízka. Jeho kapitoly o tom, jak unie reálně funguje a kdo v ní tahá za nitky, jsou přesně to, co v české publicistice chybí. Jsou zasvěcené a navíc vtipné, což se u psaní o Bruselu vidí málokdy.

Jeden čtenář to na Databázi knih shrnul lépe, než bych svedl já, totiž že vedle skutečného dění v Bruselu je dánský seriál Borgen (učebnicová ukázka politického napětí) vlastně poklidná pohádka. Jakmile pochopíte, že v Bruselu jde o moc, peníze a vliv ve stejné míře jako kdekoli jinde, přestane vás nudit. A jakmile vás přestane nudit, trik s diktátem na vás přestane platit.

Proč to číst zrovna teď

První vydání knihy se vyprodalo za pár měsíců. Tohle druhé je o dvě nové kapitoly delší, celé barevné a aktualizované o poslední rok světové i domácí evropské politiky. Ten poslední rok je důvod, proč má kniha smysl právě teď.

Sedmdesát let stála evropská bezpečnost na jednom tichém předpokladu, totiž že za Evropou v krajním případě stojí Spojené státy. Ten předpoklad se rozpadá před očima. Druhá Trumpova administrativa dala jasně najevo, že Evropa se má napříště starat sama o sebe. Viceprezident Vance přijel do Mnichova Evropanům říct, že jejich největší hrozba nepřichází z Moskvy, ale z jejich vlastního vztahu k demokracii. Na Blízkém východě mezitím probíhá americko-íránská válka, o které jsem psal v textu o Hormuzu. Řád, na který jsme si za třicet let zvykli, se přeskupuje.

O tom, jestli Evropa v novém řádu přežije jako svrchovaný hráč, nebo skončí jako kolonie, se rozhoduje teď. A trik s „diktátem“ je v takovém okamžiku víc než politické divadlo. Je to únik od povinnosti vědět, kdo jsme, co můžeme, a hlavně co musíme.

Knížka, ze které se dnes učí studenti

Kniha nese podtitul „aneb co školy o EU neučí“. Podtitul byl na začátku myšlen jako lehce kontroverzní vtip. Skončilo to tak, že byl daleko blíže realitě, než kdokoli čekal. Slýcháme to za poslední rok od mnoha čtenářů. Kupují knihu sobě a pak ji dávají číst svým dětem, protože konečně našli způsob, jak jim unii vysvětlit. Učitelé i studenti nám píšou, že jim posloužila k pochopení něčeho, co jindy zůstává zastřené mlhou. Knížka, která vznikla tak trochu jako šťouchanec do školních osnov, se tak sama stala svým způsobem učebnicí.

Zpátky k politikovi

Vraťme se k Babišovi a všem dalším politikům, kteří jezdí domů z Bruselu s nasazenou tváří odporu k něčemu, co si sami odhlasovali. Jejich trik funguje jen tak dlouho, dokud věříme, že existují nějací „oni“, kteří nám něco diktují. Stačí pochopit, jak to celé funguje, a kouzlo se rozplyne. Zůstane jen ten politik, jeho zvednutá ruka v Bruselu a jeho nadávání v Praze.

Bruselský diktát je kniha, po jejímž přečtení ten trik příště prokouknete. A když ji dáte přečíst svým dětem, prokouknou ho dřív než vy.

Druhé, rozšířené vydání je již nyní skladem na Shelfie.cz.

Autor: Michal Steininger

KOUPIT ZDE

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.