Pokud nechceme novou světovou válku...

Autor: Ondřej Houska

Franz Kafka neměl dobrý den. Nastoupil do špatné tramvaje, zabloudil, zmeškal předem domluvený telefonát. A aby toho nebylo málo, nazítří si zašel na výstavu, jenže se mu nelíbila. O těchto soukromých lapáliích se rozepsal ve svém deníku. Zmínit, byť jedním jediným slovem politiku, to mu vůbec nepřišlo na mysl. Nestaral se o ni. Tím méně pomýšlel na možnost, že by měla politika během chvilky jeho život a život jeho okolí zpřeházet vzhůru nohama. Naivní? Rozhodně. Oním dnem, kdy Kafka láteřil nad svými všedními starostmi, byl 28. červen roku 1914. Den zavraždění rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženy Žofie v Sarajevu.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

„Německo vyhlásilo válku Rusku. Odpoledne plovárna.“ Kafkův deníkový záznam z počátku srpna 1914 pak potvrzuje, že z hlediska praktického fungování byl, takříkajíc, mimoněm.

Ignorovat „velkou“ politiku a naplno si žít svůj soukromý život je postoj, kterému spousta lidí holduje i dnes. Na Ukrajině je v plném proudu brutální válka, ale mnoha lidem se zdá být nesmírně vzdálená. I před rokem 1914 se válčilo v koloniích nebo na Balkáně, ale to občanům vyspělých zemí přišlo jako na druhém konci světa. „Domnívali jsme se, že vidíme nové červánky. Ale ve skutečnosti už to byla záře blížícího se světového požáru,“ shrnul další spisovatel Stefan Zweig svou tehdejší naivní bohorovnost.

Ale proč by nás to dnes mělo zajímat? Hned z několika důvodů. Kdyby v roce 1914 nevypukla válka, náš dnešní svět by byl úplně jiný. Nedošlo by k druhé světové válce, nikdo by neznal Hitlera ani Stalina, Československo by buď nevzniklo vůbec, nebo za zcela jiných podmínek. A co je ještě důležitější, náš současný svět se nápadně podobá tomu, jak vypadala Evropa v roce 1914. To není nějaká laciná zkratka, ale analogie, která zaměstnává nejlepší mozky naší současnosti. Zažehne i teď někdo jiskru, z níž vypukne světový požár? A co dělat, aby k tomu nedošlo?

Napsal jsem o tom knihu. Jmenuje se Strůjci apokalypsy: Kdo může za nejdůležitější válku dějin? Není to žádná suchá historie plná letopočtů. Snažím se v ní vysvětlit motivace, obavy, obsese a cíle lidí, kteří v roce 1914 rozhodli o tom, že bude válka. Klíčová válka. První světová válka byla „první pohromou dvacátého století, pohromou, v níž měly původ všechny ostatní“, jak to vyjádřil historik Fritz Stern. Jak by svět vypadal, kdyby se atentátník Gavrilo Princip v Sarajevu netrefil? Jak by pak vypadala Evropa a jak by se v ní žilo Čechům? Málo se ví, že Německo bylo v první světové válce k vítězství mnohem blíž než Hitler v té druhé. I o tom je moje kniha. Je pro každého, kdo chce rozumět tomu, jak se rodí osudové chyby a proč je tahle otázka znepokojivě aktuální i dnes.

„V dlouhém období míru se vytratil smysl pro tragické stránky života,“ uvažoval Henry Kissinger o světě před rokem 1914. „Zapomnělo se, že státy mohou zaniknout, že společenské otřesy mohou být nenapravitelné.“ Zapomenout nesmíme ani my, pokud nechceme riskovat, že probuzení z naivity bude skutečně bolestné.

Proč vydáváme Strůjce apokalypsy

Autor: Michal Steininger, Shelfie Publishers

Tolik Ondřej Houska. Teď pár slov ode mě, protože tuhle knihu vydáváme my rád bych vysvětlil proč. Přiznám se rovnou, že na začátku jsem si tím nebyl jistý. Když mi Ondra poprvé vyprávěl o nápadu napsat knihu o začátku první světové války, říkal jsem si, kdo ji bude číst. Léto 1914, generálové ve Vídni, telegramy mezi panovníky. Znělo to jako téma pro úzký okruh lidí, kteří mají rádi vojenskou historii a vědí, kdo byl Conrad von Hötzendorf. Měl jsem dojem, že tahle kniha bude spíš poctou tématu než knihou, po které lidé sáhnou s nadšením na čtení v létě u bazénu. Pak jsem dostal první koncept a začetl se do něj. Došlo mi, že jsem se mýlil skoro ve všem.

Co jsem měl před sebou, nebyla kniha o starých bitvách. Byla to kniha o jedné otázce, která mě od té doby nepustila: jak je možné, že vzdělaní, zkušení a informovaní lidé udělají to nejhorší možné rozhodnutí? Léto 1914 je na tuhle otázku snad nejlepší laboratoř, jakou dějiny nabízejí. Hrstka mužů ve čtyřech metropolích, z nichž každý měl k dispozici nejlepší informace své doby, během několika týdnů spustila válku, která zabila devět milionů vojáků a smetla čtyři říše. Nikdo z nich nebyl hlupák. To je na tom to děsivé.

Ondřej Houska v knize jde proti jednomu pohodlnému výkladu. Christopher Clark v dnes asi nejčtenější knize o roce 1914 napsal, že velmoci do války takříkajíc náměsíčně sklouzly, že nikdo doopravdy nechtěl to, co nakonec přišlo. Je to úlevný příběh, protože z katastrofy dělá nehodu, řetězec nešťastných náhod, za který vlastně nikdo nemůže. Houska tenhle výklad odmítá. Ukazuje konkrétní muže ve Vídni, Berlíně a Petrohradě, kteří válku chtěli, počítali s ní a v rozhodující chvíli získali navrch nad těmi, kdo ji mohli zastavit. Generál Conrad von Hötzendorf, náčelník rakousko-uherského generálního štábu, žádal jen v roce 1913 válku proti Srbsku nejméně pětadvacetkrát. Tihle lidé nebyli náměsíční. Věděli, co dělají. To je daleko nepříjemnější závěr než nehoda, a právě proto stojí za to rozdmýchat znovu diskusi nad tím proč se “nejdůležitější válka dějin” vlastně stala.

Jedna scéna z knihy mi pořád zůstává v hlavě. V posledních červencových dnech roku 1914 si německý císař Vilém a ruský car Mikuláš vyměnili řadu telegramů. Byli to vzdálení bratranci, psali si anglicky a podepisovali se přezdívkami Willy a Nicky. Mikuláš prosil Viléma, aby ve jménu jejich starého přátelství zadržel Rakousko, Vilém se nabízel jako prostředník. Oba psali, že válku nechtějí, a oba zároveň nechávali rozjet vojenskou mašinerii, kterou už nedokázali zastavit. Mikuláš kvůli těm telegramům na den zrušil všeobecnou mobilizaci, pak ji ale znovu nařídil. Prvního srpna, v den posledního telegramu, vyhlásilo Německo Rusku válku. Dva nejmocnější muži kontinentu, příbuzní, kteří si byli blízcí a tu válku si nepřáli, ji nedokázali odvrátit. Drželi v rukou víc moci než kdokoli dnes a stejně je dohnal stroj, který sami pomohli roztočit. V té scéně je vidět, proč je výklad o náhodě tak lákavý. Připadá nám nemožné, že by lidé s takovou mocí katastrofu prostě dopustili. A přece se to stalo.

Co mě ale na knize fascinuje nejvíc, je něco, co přesahuje rok 1914. Evropa té doby byla bohatá, vzdělaná, propojená obchodem i rodinnými vazbami mezi panovnickými dvory. Na předních trůnech kontinentu seděli vzájemně spříznění panovníci. Banky v Londýně, Paříži a Berlíně byly provázané tak, že se válka jevila jako ekonomická sebevražda. Přesně proto jí skoro nikdo nevěřil. Panovalo přesvědčení, že natolik propojený a civilizovaný svět něco takového prostě neudělá, protože by to nedávalo smysl. To přesvědčení se ukázalo jako smrtelný omyl.

Právě tady cítím ozvěnu naší doby. Když dnes posloucháme, že nějaká eskalace je přece vyloučená, protože by neprospěla nikomu, používáme stejnou logiku jako lidé v roce 1914. Jen jsme vyměnili slova. Místo příbuzenských vazeb mezi dvory mluvíme o ekonomické provázanosti, místo civilizovanosti o jaderném odstrašení, místo zdravého rozumu o racionalitě aktérů. Pod tím vším se ale skrývá tentýž blok, hluboká neschopnost uvěřit, že to nejhorší se může stát zrovna nám. Nemyslím, že se historie opakuje doslova. Myslím, že se opakují omyly, kterých se dopouštějí lidé, když si jsou příliš jistí.

Možná se ptáte, proč jdeme s knihou o létě před více než sto lety do doby, kdy všechny zajímá přítomnost. Každý den nás zaplaví zprávy o Ukrajině, o Blízkém východě, o Tchaj-wanu. Bylo by snadné přidat k nim další titul o aktuální krizi. My jsme místo toho sáhli po roce 1914, a má to svůj důvod. Přítomnosti nejde rozumět bez vzorců z minulosti. Dnešní zprávě porozumíte líp, když víte, jak vypadala poslední velká chvíle, kdy si Evropa myslela, že válka mezi velmocemi patří minulosti. Tohle je přesně to, co se na Shelfie snažíme dělat. Nevydáváme knihy proto, aby vám řekly, co se právě stalo. Vydáváme je proto, aby vám pomohly pochopit, proč se to děje. Kontext, ne jen informace.

Když se vrátím k té své počáteční pochybnosti, kdo bude tohle číst, vidím dnes, jak špatně jsem se ptal. Otázka nezní, kolik lidí zajímá rok 1914. Otázka zní, kolik lidí by mělo chtít rozumět tomu, jak se rodí osudové chyby, dokud je čas se z nich poučit. Věřím, že takových lidí je mezi našimi čtenáři hodně. Ondra napsal knihu pro ně, i když to na první pohled vypadá jako kniha o mrtvých generálech. Jestli má Henry Kissinger pravdu a v dlouhém míru se vytrácí smysl pro to, jak křehké všechno je, pak jsou Strůjci apokalypsy malým pokusem si ten smysl připomnout dřív, než nás to bude něco stát.

Strůjce apokalypsy si můžete objednat na shelfie.cz za 399 korun a věřte mi, že se jedná o velmi dobrou investici.

KOUPIT ZDE

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.