Co se skrývá za chaosem americké zahraniční politiky

Jedenáctého března 2025 přijal šéfredaktor časopisu The Atlantic Jeffrey Goldberg na aplikaci Signal žádost o spojení od poradce pro národní bezpečnost Mika Waltze. O dva dny později se ocitl ve skupinovém chatu nazvaném Houthi PC small group, kde sledoval, jak si ministr obrany, viceprezident a poradce pro národní bezpečnost vyměňují podrobnosti o chystaném leteckém úderu na jemenské Húsíe. A to včetně časů startů i typů zbraní, které budou použity. Vrcholní muži americké administrativy plánovali vojenskou operaci na komerční aplikaci, do které někdo omylem přidal novináře. Vypadalo to jako diletantismus, na jaký si v Bílém domě nikdo nepamatuje.

Úder patnáctého března proběhl. Přesně podle plánu, který si ti muži psali do telefonu jako parta domlouvající víkendový fotbal. Ta scéna ukazuje celkový problém v malém vydání. Na povrchu čirý nepořádek, pod ním funkční vojenská operace. Mezera mezi tím, jak americká zahraniční politika vypadá, a tím, co skutečně dělá, je téma, kvůli kterému tento text píšu.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Americkou politiku sleduji od svých raných gymnazijních let. Naučil jsem se v ní rozeznávat vzorce, odhadovat reakce, tušit, kam se věci pohnou. Samozřejmě s různou mírou úspěšnosti. Nebudu lhát. Poslední rok je ale nepřehledný i pro mě, a nejsem v tom sám. Lidé, kteří téma sledují profesionálně celý život, říkají totéž.

Otázka, která se v debatě vrací, zní jednoduše. Je ten chaos záměr, nebo neschopnost? Hraje Trump nějakou rafinovanou hru, které my ostatní jen nerozumíme, anebo jsme svědky obyčejného amaterismu zabaleného do sebevědomí? Problém je, že takhle položená otázka nemá dobrou odpověď. Ať si vyberete kteroukoli stranu, druhá vám obratem předloží důkazy, které vaši odpověď rozloží. Chci proto začít jinde a ukázat, že ta otázka je špatně postavená.

Přiznám se k jednomu vnitřnímu napětí, protože ovlivňuje, jak se na celou věc dívám. Týká se Íránu. Hrozbu tamního režimu považuji za vážnou a psal jsem o ní opakovaně. Americké údery na Írán pokládám za krok, který měl své opodstatnění. Co mě znepokojuje, není ta akce. Je to způsob, jakým byla vedena a sdělena, a to, že po týdnech pořád nevím, k čemu povede, přestože na tom bude záviset podoba Blízkého východu na desetiletí dopředu. Snažím se proto odložit emoce a dívat se chladně. Tenhle text je pokus přesně o to.

Nejdřív ale inventář toho chaosu, protože bez něj nedává zbytek smysl. Za jediný rok Spojené státy vystoupily z desítek mezinárodních organizací a zapínaly a vypínaly cla v rytmu, který rozhodil světové trhy. Průměrná celní sazba vyskočila z necelých tří procent na konci roku 2024 na zhruba sedmnáct, nejvýš od dob Velké hospodářské krize, a začala plnit americkou pokladnu částkou kolem třiceti miliard dolarů měsíčně. Administrativa vyhrožovala anexí Grónska a pohrozila spojencům z NATO postupně rostoucími cly, dokud Dánsko ostrov neprodá. Provedla dvě vojenské operace, v Íránu a ve Venezuele. A celé to běželo z velké části přes prezidentův účet na síti Truth Social, kde se výhrůžka, vyjednávací nabídka a uražená poznámka střídají během jednoho dopoledne. Kdo se snaží z těch signálů poskládat americkou pozici, musí mít pocit silných křečí v žaludku.

Existuje pojem, kterým se tato chaotická směs nejčastěji vykládá, a stojí za to ho hned na začátku vysvětli, aby nedošlo k nedorozumění. Jmenuje se “Madman theory”, teorie šílence. Britský historik James D. Boys, který jí věnoval knihu o americké velké strategii od Nixona po Trumpa (US grand strategy and the Madman Theory: From Nixon to Trump), ji definuje přesně. Příčetný vůdce v ní hraje iracionalitu, aby v protivníkovi vzbudil přesvědčení, že existuje, byť jen jednoprocentní šance, že na něj dopadne nepřiměřená, zničující odpověď, pokud neustoupí. Klíčové slovo je předstírání. Abyste tu taktiku mohli nasadit, musíte být při smyslech.

To samo o sobě podráží nejčastější reakci na Trumpa, totiž že je blázen. Boys připomíná takzvané Goldwaterovo pravidlo. V roce 1964 obvinil Lyndon Johnson svého protikandidáta Barryho Goldwatera z duševní nezpůsobilosti tak účinně, že Americká psychiatrická asociace později vydala zásadu, podle níž se nemá diagnózou častovat nikdo, koho lékař nemá ve své péči. Pravidlo vydrželo desítky let, dokud roku 2015 nesešel po eskalátoru v Trump Tower jeden konkrétní kandidát, načež se diagnostikování na dálku znovu stalo společensky přijatelným. Říkám to proto, že považuji za laciné nazvat protivníka bláznem jen proto, že nesouhlasím s jeho politikou. Pokud chceme něčemu porozumět, nálepka nám obvykle zavře dveře dřív, než jimi projdeme.

Zároveň je tu ještě jeden detail, který teorii ještě komplikuje. Madman theory působí jako utajená hrozba, jako něco, co protivník tuší, ale nemá černé na bílém. Trump ji ovšem vyhlásil veřejně. Ve velkém projevu k zahraniční politice 27. dubna 2016 řekl otevřeně, že Amerika se za Obamy stala příliš předvídatelnou a že on bude od této chvíle nevypočitatelný. Telegrafoval svou nevypočitatelnost. Oznámil světu, že bude hrát šílence. Tím se dostáváme k otázce, která dává smysl víc než ta o tom, kdo je a není blázen. Když nepředvídatelnost není utajená taktika, ale vyhlášený program, je vůbec ještě nástrojem? A pokud ano, k čemu vlastně slouží a co se skrývá pod ní?

Co se skrývá pod povrchem

Odpověď začíná u toho, co se naopak nemění. Boys ve své knize ukazuje, že ať se Trumpova rétorika převrací ze dne na den jakkoli, tři přesvědčení drží beze změny. První, že Ameriku spojenci i nepřátelé dlouhá léta odírají a nikdo nezaplatil za ochranu. Druhé, že američtí diplomaté vyjednávají špatně, protože svůj záměr ohlásí dřív, než vyjednávání vůbec začne. Třetí, že Írán je existenční hrozba, kterou je třeba odstranit, ne donekonečna zadržovat. Kdo si přečte projev Trumpa z roku 2016, najde tam všechny tři. Kdo sleduje kroky administrativy o deset let později, vidí je v pohybu. Tyhle tři věty popisují spíš povahu než doktrínu, dlouhodobé instrukce k tomu, jak se dívat na svět.

Právě tady leží odpověď na námitku, kterou by každý pozorný čtenář vznesl. Na první pohled se totiž ten směr rozpadá do protikladů. America First slibuje, že se Amerika stáhne, přestane platit za cizí bezpečnost a vrátí se domů. A přitom během jediného roku vyhrožuje anexí Grónska, uvalí cla na spojence z NATO a nechá ve Venezuele zajmout hlavu státu. Kde je v tom ústup? Na zdrženlivost je v tom příliš mnoho apetitu.

Námitka sedí, dokud hledáme myšlenkovou soudržnost doktríny. Žádná tam není. Co tam je, je nekritická důvěra instinktu. Historik Hal Brands to pojmenoval přesně. Nejstálejší rys celé administrativy je přesvědčení, že Amerika dosud svou moc využívala příliš málo. Pod tím přesvědčením se expanze i ústup přestávají vylučovat, protože obojí je totéž gesto, odmítnutí zděděných závazků ve prospěch holé kalkulace, co se vyplatí. Grónsko se vyplatí, smlouva s WHO ne. Vzít Venezuelu se vyplatí, platit za evropskou obranu bez protihodnoty ne. Působí to jako účetní kniha velmoci, která se rozhodla odepsat vše, co nevynáší.

Nejčerstvější tah ze začátku června 2026 ten vzorec ukazuje skoro učebnicově. Podle deníku Financial Times začala americká administrativa za zavřenými dveřmi jednat o rozšíření takzvaného jaderného sdílení, tedy dohod, díky nimž některé evropské země hostí americké jaderné pumy a letouny schopné je nést. Dosud šlo o šest států, Británii, Německo, Itálii, Nizozemsko, Belgii a Turecko. Nově by se okruh mohl rozšířit i na východní křídlo NATO, na Polsko a pobaltské země, které samy o takové umístění stojí. Spojené státy tak tlačí Evropu, ať si konvenční obranu platí sama, a současně posouvají jaderný deštník blíž k ruské hranici. Ústup a rozpínání v jednom gestu. Když Amerika ubírá vojáky a peníze, ochotu chránit neztrácí, jen ji přesouvá tam, kde má největší páku za nejnižší cenu. Alianci to ovšem neutuží, naopak. Nepředvídatelnost nepůsobí na všechny stejně, jedny spojence žene pryč, aby se zajistili jinak, druhé strachem z Ruska tiskne blíž k americké záruce. A jako tolik jiných věcí i tahle zpráva přišla jako mlha, uniklá do novin, nepopřená i nepotvrzená, se zárukou, že žádná dohoda není blízko.

Boys jde ještě o krok dál a nabízí, jak ty zdánlivě nesouvisející tahy spojit do jednoho obrazu. Stačí podle něj otočit mapu. Když do jejího středu položíme Arktidu a podíváme se na svět od severu, začnou Venezuela, Grónsko a Írán vyprávět jeden příběh. Venezuela má ropu. Grónsko má vzácné zeminy a nerostné bohatství, po kterém sahá i Čína. Íránská ropa neteče do Ameriky, teče do Číny. Spojuje to přístup ke zdrojům a snahu přiškrtit čínský růst i zajistit energii pro datová centra, bez nichž se neobejde závod o umělou inteligenci. Říkám rovnou, že je to Boysova interpretace, ne doložený plán administrativy, a on sám to přiznává. Ale jako rámec, ve kterém chaos přestává být chaosem, funguje líp než cokoli, co nabízejí ti, kteří v tom vidí jen zmatek.

Rok vzniku této taktiky přitom leccos vysvětluje. Madman theory se zrodila na Harvardu na úsvitu jaderného věku, kdy američtí stratégové hledali něco mezi nečinností a koncem světa. Ekonom Thomas Schelling přišel s myšlenkou, že racionalitu lze ve vyjednávání předstíraně pozastavit, a jeho mladší kolega Daniel Ellsberg ji rozpracoval do návodu. Tentýž Ellsberg o pár let později vynese Pentagon Papers, tajnou studii amerického ministerstva obrany, která odhalí, jak Washington léta klamal veřejnost o průběhu vietnamské války. O Vánocích 1968 se v newyorském hotelu Pierre sešli Henry Kissinger, Schelling a lidé od korporace RAND a sestavili z toho strategii pro Nixonův Vietnam. Nixon ji pak používal s plným vědomím toho, co dělá, a posílal Kissingera po světě se vzkazem, že prezident je nevyzpytatelný a může sáhnout po čemkoli. Nefungovalo to. Brežněv ani vedení v Hanoji nikdy doopravdy neuvěřili, že Nixon provede něco extrémního, a Amerika nakonec z Vietnamu odešla a opustila i červené linie, které si předtím sama vytkla. To je první varování, které historie posílá do přítomnosti. Taktika je stará a její bilance je přinejmenším smíšená.

Zbývá ještě jedna vrstva, bez které obraz není úplný. Pokud je komunikace nahoře z velké části šum a mlha, kdo tedy doopravdy rozhoduje? Odpověď je nepříjemná a zajímavá zároveň. Prezidentova slova přestala být spolehlivým ukazatelem politiky a jejich místo zaujal úzký okruh lidí, kteří Trumpův šum překládají do konkrétních kroků. Ministr zahraničí Marco Rubio drží od jara 2025 zároveň funkci poradce pro národní bezpečnost, dvojroli, jakou naposledy zastával Kissinger. Rada pro národní bezpečnost, klasický aparát, jímž se americká politika koordinuje, byla zmenšena zhruba na polovinu a její vliv se snížil. Mika Waltze, který do osudného chatu o Jemenu omylem přidal novináře, prezident odsunul na velvyslanecký post při OSN.

Tady se tři vysvětlení šumu potkávají a je poctivé je nechat soupeřit, místo abychom mezi nimi rozhodli. Možná je nepředvídatelnost vědomá taktika, předstíraný „madman“, jak tvrdí Boys. Možná je vedlejším produktem rozbitého procesu, kde slovo prezidenta a krok aparátu nejdou v jedné linii. A možná je řečí dovnitř, k rozštěpené domácí základně, kde jedna část touží po síle a druhá po ústupu z cizích válek a Truth Social mluví k oběma najednou. Žádné z těch vysvětlení druhé nevylučuje. Pravděpodobně působí všechna naráz, v různé míře podle dne a tématu.

Ať už je ale příčina informační mlhy jakákoli, směr pod ním existuje a je dost soudržný, aby se o něm dalo mluvit jako o strategii. Tím se dostáváme k jediné otázce, která za položení stojí. Kolik ten plán stojí?

Cena nepředvídatelnosti

Začněme tím, co se administrativě skutečně povedlo, protože bez toho by byl zbytek nepoctivý. Výčet není krátký. Údery na Írán zasadily jeho jadernému programu ránu, jakou předchozí administrativy jen slibovaly. Spojenci v NATO přislíbili zvednout obranné výdaje na pět procent HDP do roku 2035, tedy stovky miliard dolarů ročně navíc. Ve Venezuele padl Maduro v největší americké vojenské operaci v Latinské Americe od svržení Noriegy v Panamě roku 1989. Operaci předcházely měsíce příprav, tým CIA sledující prezidentovy pohyby v Karákasu a přesun letadlové lodi Gerald R. Ford do Karibiku. V Gaze se drží příměří, jakkoli křehké. Boys k tomu dodává postřeh, který má svou logiku. Beztrestné zabití generála Solejmáního v Trumpově prvním období prezidenta podle něj naučilo, že americkou silou lze udeřit takřka bez následků a že předchůdci byli ve využití té síly příliš opatrní.

Tady ovšem záleží na přesnosti pojmů, a Boys na ní sám trvá. Madman theory je taktika, ne strategie, tedy nástroj k prosazení nějakého cíle, který sám cílem není. A taktický úspěch ještě není totéž, co strategická udržitelnost. Hodnotící zpráva washingtonského Middle East Institute za první rok to shrnuje střízlivě. Rok přinesl taktické úspěchy proti Íránu i proti Islámskému státu a řadu dohod s partnery z Perského zálivu, ale žádné trvalé zisky pro regionální mír. Závažnější je, že Trumpův nevypočitatelný styl přiměl klíčové partnery, aby se začali tiše zajišťovat a směřovat své vazby jinam.

Tady je jádro problému. Pokud taktika šílence odcizí spojence natolik, že Amerika ztratí svou diplomatickou váhu a schopnost pohnout vůlí jiných států, je na konci slabší, ať si připadá jakkoli silně. Velmoc, která už nedokáže vytvořit konsensus a musí si každý souhlas vynutit nebo koupit, neušetřila, jen přesunula náklad jinam. Bohužel to vypadá, že Írán tu hru přečetl. Místo aby ustoupil pod tlakem nevypočitatelnosti, lhal, kličkoval a hrál o čas. Americkým cílem v tom regionu se nakonec stalo vrátit se zhruba tam, kde věci stály předtím.

Nejjasněji je to selhání vidět na Ukrajině. Trump sliboval, že válku ukončí za čtyřiadvacet hodin, později to opravil na šest měsíců, a po více než roce mír nikde. Jeho vyslanec Steve Witkoff jel od jara 2025 do Moskvy osmkrát, ale do Kyjeva ani jednou. Na summitu na Aljašce v srpnu 2025 se Putinovi dostalo setkání s Trumpem tváří v tvář, po kterém tak dlouho prahl, a Ukrajina za to nedostala nic. Rusko neslevilo ani o píď. Paradox je, že Trumpova páka přitom existuje, jen leží jinde, než se zdá. Podle analýzy CNN Rusko na bojišti ve skutečnosti prohrává, a i čínský prezident Si Ťin-pching prý Putinovi naznačil, že invaze byla chyba. Nevypočitatelnost, která měla Moskvu donutit k ústupkům, jí místo toho dala čas a postavení velmoci, se kterou Amerika jedná jako rovný s rovným.

Nyní to podstatné. I kdyby byl ten směr sebejasnější, mlha kolem něj má svou vlastní cenu, kterou platíme bez ohledu na to, že se pod ní nachází něco, co na první pohled nemusíme vidět. Spojenci se zajišťují na svět bez pomocné ruky USA. Indie po celních hrozbách přitvrdila vztahy s Čínou. Evropa po sporu o Grónsko začala o Spojených státech mluvit jako o partnerovi, na kterého není spolehnutí, v některých hlavních městech rovnou jako o dravci. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj opakovaně varuje, že nejistota kolem cel brzdí investice po celém světě. Protivník navíc čte tutéž nevypočitatelnost jinak než spojenec. Rusko si Trumpovo nejasné signalizování k Ukrajině vyložilo jako tiché svolení pokračovat v anexi v Donbasu. Signalgate zase ukázal, že chaos není zadarmo ani doma, protože ohrozil bezpečnost vlastních pilotů.

Je tu i obecnější důvod, proč nástroj zadrhává, a souvisí se světem, do kterého se vrátil. Madman theory vznikla pro bipolární svět, kde hrozba šla uřídit a kde se dala udržet v utajení. Dnešní svět je na nevypočitatelnost zvyklý. Volatilita přestala šokovat, výhrůžka protivníka nezmrazí a spojenec se proti ní pojistí. Nixon aspoň hrál svého šílence potají. Trump ho ohlásil z pódia. Nepředvídatelnost, kterou předem oznámíte, se mění v předvídatelný chaos, který ani sám autor nedokáže posléze uřídit.

Vrátím se na chvíli tam, kde jsem začal, do toho chatu na Signalu. Ta scéna nebyla výplodem geniální mysli ani naprostého diletanta, i když nutila nezainteresovaného pozorovatele si myslet střídavě obojí. Byla to informační mlha nad operací, která proběhla. Nejostřeji se ta dvojakost, chaos nahoře a tvrdá akce pod ním, ukazuje na jediném tématu, které mi dlouhodobě nedá spát. A rozhodně v tom nejsem sám.

Po dvanáctidenní válce z června 2025 přišla osmadvacátého února 2026 operace Epic Fury. Spojené státy a Izrael za půl dne provedly kolem devíti set úderů, zabily nejvyššího vůdce Alího Chameneího i desítky dalších a Trump prohlásil vítězství. Na první pohled vrchol celé strategie. Amerika udeřila tam, kam si její předchůdci netroufli, a srazila hlavu režimu, který Západ čtyři desetiletí zadržoval.

Vojensky to přitom nebyla improvizace. Psal jsem o tom samostatně v článku o americkém plánu pro Hormuzský průliv, který nejen existoval, ale byl proveden tak, jak se připravoval čtyřiadvacet let, od válečné hry Millennium Challenge. Čtyři íránské scénáře uzavření průlivu padly dřív, než je šlo použít. Skutečným cílem byla eliminace Íránu coby energetické páky Číny a zachování svobody námořní plavby. Žádná nová prozápadní vláda v Teheránu se neplánovala. Kdo v tom viděl jen Trumpův zmatek, přehlížel strategii. Stojím si za tím dnes stejně jako tehdy. Mlha tehdy skrývala kompetentní plán. A přesto se zdá, že nevyšel, jak měl.

Do čela režimu nastoupil Chameneího syn Modžtabá, muž, o němž jsem psal již dříve, protože v íránské apokalyptické tradici se s ním pojí role Churásáního, jedné ze tří postav, které mají připravit příchod Mahdího. Proroctví o Churásáním říká, že přežije útok, jenž zabije jeho blízké, a že to přežití bude znamením. Modžtabá při únorovém úderu ztratil otce, ženu, sestru i další z rodiny a sám přežil. Pro režim, jehož vedení čte dějiny jako naplňování proroctví, nebyl ten úder porážkou. Byl důkazem.

To je past, ze které se nelze jen tak prostřílet, ať je vojenský plán sebelepší. S protivníkem, pro kterého přežití znamená vítězství a každá rána je potvrzením zvrácené náboženské mytologie, se nedá vyjednávat ani ho nelze zlomit obvyklou silou, protože porážka v jeho logice neexistuje. Bývalý člen Al-Káidy a pozdější agent britské rozvědky Aiman Dean to shrnul přesně. Proroctví se neplní sama, lidé pracují na tom, aby se naplnila. Únorový úder jim možná dodal nejsilnější důkaz za celou generaci.

Tady musím být zcela upřímný, i když vím, že to bude možná znít kontroverzně. Zničení iránského režimu pokládám za strategickou nutnost, ne za jednu z možností na stole. Je to chladný kalkul. Režim, který spojuje jaderné ambice, síť ozbrojených skupin od Jemenu po Libanon a vedení čekající na konec světa, je hrozba, kterou nelze donekonečna jen zadržovat. Pokud má být odstraněna, a podle mého soudu musí, neobejde se to nejspíš bez rozsáhlejší vojenské akce, než byla ta dosavadní. Nemluvím o okupaci v pravém slova smyslu, o pozemní invazi a budování nové vlády cizíma rukama. To by byla chyba, kterou Amerika dělala až příliš často. Mluvím o tom, že mocenská struktura režimu musí přestat existovat jako funkční celek.

V tom je jádro mé obavy, které mě vrací k tezi celého textu. Radikální náboženskou víru bombami nezničíte. Co zničit lze, jsou kapacity a mocenská struktura. Peníze z ropy přes ostrov Charg a jaderný program. Nejhorší ze všech možných výsledků je ten prostřední. Úder dost velký na to, aby režimu dodal mučedníky a důkaz proroctví, ale ne zcela dotažený na to, aby ho jako strukturu zlomil. A přesně tím prostředním, nejhorším výsledkem je mlha kolem prohlášeného vítězství a křehkého příměří, které nechá Modžtabu na trůně a obohacování uranu dlouhodobě v chodu, či možnosti jeho rychlého obnovení. Polovičatost je u takového nepřítele dražší než rozhodnost. Mlha a šum tu přestává být jen vadou komunikace a stává se vadou strategie.

NWSLTTRProč Západ mluví o kompromisu s režimem, který čeká na konec světaDlouhodobě sleduji na síti X jemenskou analytičku Nadwu Al-Dawsari. Nadwa je výzkumnice a spolupracovnice Middle East Institute ve Washingtonu, která strávila dvě desetiletí v terénu – s jemenskými kmeny, v oblastech ovládaných Húsíi a analyzovala íránské sítě v regionu. Nepíše často, ale když píše, bývá to přesnější než většina toho, co vychází v západ…Read more4 months ago · 45 likes · 3 comments · Michal Steininger

Stav k dnešku tomu odpovídá. Hormuzský průliv se po íránské blokádě a americké námořní blokádě stále otevírá jen na krátké úseky a Teherán se snaží za průjezd vybírat poplatek, který předtím neexistoval. Křehké dubnové příměří, zprostředkované Pákistánem a popostrčené Čínou, se v posledních dnech sype, Írán pozastavil jednání a Revoluční gardy znovu vyhrožují lodím a svým sousedům ze Zálivu. Výroba raket a dronů pokračuje. Iránské proxy v Libanonu, Iráku, Jemenu a Gaze jsou čím dál tím smělejší. Vedení režimu zůstalo nedotčené. Trumpovo vítězství zatím spočívá v tom, že zabil starého muže a na jeho místo posadil muže z proroctví.

Tady se mi spojuje všechno to, kvůli čemu jsem si sedl a začal psát. V tom textu o Hormuzu jsem varoval, že nenávist k jednomu muži je špatný analytický nástroj a že pod chaosem se skrýval plán. Jak jsem již napsal, stojím si za tím. Právě proto se teď nutím nedělat opačnou chybu, totiž vidět katastrofu jen proto, že mě děsí. A přesto, i když emoce odložím a uznám, jak kompetentně byla ta operace na začátku vojensky provedena, pořád přede mnou zůstává cesta ke strategické katastrofě, pro region i pro Ameriku. Plán mohl být mistrný a stejně posílit přesně ten druh nepřítele, který se nedá zlomit, a přitom rozštěpit tábor spojenců, bez nichž se taková věc dlouhodobě neudrží.

Pokud to ovšem opět není jen mlha. Možná Trump vidí o tah dál než já. Možná je Modžtabovo proroctví jen představení pro domácí publikum a skutečný Írán je slabší, než vypadá. Možná je i ta katastrofa, kterou tuším, jen kouř, kterým časem prosvitne směr, který zatím nevidím. Vrací se mi přitom Brandsova otázka, kterou nedokážu odložit. Administrativa sbírá jedno vítězství za druhým, pokaždé podle pravidel, která si sama nastavila. Jsou to ale vítězství i v tom, na čem postavení velmoci dlouhodobě stojí, v důvěře spojenců a v trvanlivosti řádu, který sama vybudovala? V tom, co se počítá ve staletích? U Íránu zní ta otázka tíživěji než kdekoliv jinde, protože ve staletích myslí zejména ti, kteří dnes sedí u kormidla v Teheránu. A jestli jsou si něčím jistí, tak faktem, že čas pracuje pro ně.

K dalšímu čtení

Několik knih k tomuhle textu. Některé jsou jeho přímým zdrojem, jiné širším kontextem. Všechny máme na Shelfie.

James D. Boys, US Grand Strategy and the Madman Theory: From Nixon to Trump (anglicky). Kniha, na které celý text stojí. Definuje teorii šílence a sleduje ji od Nixona po Trumpa, střízlivě a bez ideologického náboje.

Alexander Stubb, Trojúhelník moci. O novém uspořádání světové moci, tedy o té větší šachovnici, na které se celá Trumpova hra teprve odehrává.

Alfred Thayer Mahan, The Influence of Sea Power upon History (anglicky). Klasik, který vysvětlil, proč o osudu velmocí rozhoduje námořní moc a kontrola úžin. Bez něj se nedá pochopit, proč je Hormuz to, oč tu běží. Psal jsem o Mahanovi i samostatně.

John J. Mearsheimer, The Tragedy of Great Power Politics (anglicky). Nejvlivnější moderní obhajoba teze, že velmoci se rozpínají, protože v anarchickém světě nemají na vybranou. Dává teoretický základ tomu instinktu sahat po moci, který v textu popisuji.

Douglas Murray, O demokracii a kultu smrti: Izrael a budoucnost civilizace. Esej o válce Izraele s Hamásem a o ideologii, která uctívá smrt. Týká se přímo toho, co v textu nazývám nepřítelem, pro něhož je porážka důkazem.

Ian Morris, Proč Západ vládne (zatím). Pohled na dějiny v měřítku tisíciletí, na to, proč Západ získal navrch a jestli si ho udrží. Přesně ten horizont staletí, na který se v závěru ptám.

Martin Kovář, Amerika ve válce. USA v letech 1961–1975/79. Americká šedesátá a sedmdesátá léta, Vietnam, Nixon, pád Saigonu. Doba, kdy se teorie šílence hrála poprvé, a obšírná kapitola o tom, jak to dopadlo.

Robert D. Kaplan, Pustá země. Kaplanův pohled na nastupující éru rozvratu, konec impérií a paralely s výmarským Německem. Kniha, která dává mé závěrečné obavě jméno.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.