Muž, kterému Steve Jobs řekl pravdu

Je léto 1974 a mladému Walteru Isaacsonovi je dvaadvacet let. Právě se vrátil z Oxfordu, kde dva roky studoval filozofii jazyka jako držitel Rhodesova stipendia, tedy jednoho z nejprestižnějších akademických ocenění na světě, jehož absolventem je například i Bill Clinton. Je to doba, kdy vrcholí aféra Watergate a Washington Post je v té chvíli centrem žurnalistického vesmíru. Bob Woodward a Carl Bernstein právě vydali knihu All the President’s Men. Isaacson dostane nabídku letní stáže v jejich redakci, ale odmítne ji. Místo toho se vrátí do rodného New Orleans a najde si práci jako přístavní dělník v Port of New Orleans. Vykládá lodě, což je drsná manuální práce, ale noci u psacího stroje začne psát román, protože se chce stát velkým americkým romanopiscem. Tento rukopis nikdy nedokončí. Dodnes ho nechává v šuplíku jako připomínku, že fikce není jeho dar, jak řekl v rozhovoru pro magazín Humanities v roce 2014.

V Louisianě má Isaacson tehdy jednoho mentora, který ho zná od dětství. Je to rodinný přítel a romanopisec Walker Percy, jeden z největších amerických spisovatelů 20. století a držitel National Book Award za román The Moviegoer (1961). Existencialistický filozof a romanopisec inspirovaný Kierkegaardem, který žije v městečku Covington. Percy mladému Isaacsonovi řekne větu, kterou bude Isaacson opakovat ve všech svých rozhovorech příštích padesát let.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

„Z Louisiany vychází dva typy lidí, kazatelé a vypravěči. Pro lásku boží, buď vypravěčem. Svět má kazatelů dost.”

Isaacson tu radu vezme za svou. Romanopiscem se nikdy nestane, ale stane se z něj nejlepší životopisec své generace. A otázka, na kterou se pokusím odpovědět je jasná, co Isaacson dělá jinak než ostatní životopisci a proč ti, kdo jeho subjekty znali nejlépe, mají tak často pocit, že jeho knihy něco zásadního míjí?

Muž z průsečíku

Walter Seff Isaacson se narodil 20. května 1952 v New Orleans. Otec Irwin byl, jak ho Walter později popsal, „laskavý židovský zaujatý humanistický inženýr s úctou k vědě”. Matka Betsy byla realitní makléřka. Rodina žila v multikulturní čtvrti Broadmoor a Walter v ní vyrostl jako přemýšlivé, ambiciózní dítě. Na Isidore Newman School, soukromé střední škole, byl předsedou studentského parlamentu a v lokálním deníku Times-Picayune ho vybrali jako „nejpravděpodobnější kandidát na životní úspěch v ročníku”.

Po střední škole zamířil na Harvard a pak na Oxford, na Rhodesovo stipendium, kde studoval filozofii jazyka a filozofii významu. Šlo o solidní akademickou dráhu, která logicky směřovala k profesuře. Isaacson tuto cestu nedokončil. Na rozdíl od většiny držitelů Rhodesova stipendia své generace neusiloval o akademickou dráhu a vydal se rovnou do světa žurnalistiky. Začal v New Orleans Times-Picayune a v londýnském Sunday Times. V roce 1978 nastoupil do Time, kde strávil přes dvě dekády a v roce 1996 se stal šéfredaktorem celého magazínu. V roce 2001 šéfem CNN, v roce 2003 prezidentem Aspen Institute, jednoho z nejvlivnějších amerických think-tanků. K tomu byl profesorem na Tulane University, působil v Defense Innovation Board a předsedal správní radě Voice of America. A vedle toho napsal jedenáct knih za třicet let.

V rozhovoru pro NEH Humanities Isaacson sám popsal logiku, která za tím stojí. „Existovali skvělí reportéři dobří v dolování faktů. A existovali skvělí akademici dobří v hledání v archivech. Ale tyto dva typy se málokdy překrývaly. Možná jsem nebyl tak dobrý badatel jako jiní, ani tak dobrý reportér jako jiní. Ale uměl jsem oboje. Tohle je můj průsečík, místo, kde musíte dělat dobrou novinářskou práci, ale zároveň co nejvíc akademického výzkumu.”

Tahle věta je důležitější, než se zdá. Isaacson v ní totiž nepopisuje jen sebe, ale i lidi, o kterých píše. Franklin byl vědec a diplomat. Einstein byl fyzik s láskou k umění a hudbě. Jobs byl humanitně založený mladík, který se naučil elektroniku. Da Vinci byl archetyp doby, kdy mezi vědou a uměním ještě nebyla společensky tlustá čára. Doudna je vědkyně, která se dlouhodobě zabývá etikou své disciplíny. Když píše o nich, píše o lidech, kteří mu pravděpodobně strukturálně připomínají sebe. Je tu ještě jedna vrstva, kterou málokdo zmiňuje. Isaacson není akademik a není čistý reportér. Je romanopisec, který nikdy nedopsal ani první román, ale našel způsob, jak psát fikci pomocí faktů. Vysvětluje to jeho vlastní popis stylu, který v rozhovoru pro Humanities zformuloval vůči historikovi Edmundu Morganovi.

„Edmund Morgan se snaží zachytit jádro Franklinova charakteru analytickou hloubkou. Já jsem konvenční vypravěč. Otevřete moji knihu na první stránce a Franklin se rodí. Otevřete poslední a Franklin umírá. Mezi tím sleduji vyprávění. Věřím v narativ jako způsob, jak organizovat svět.”

Tohle není klasický novinářský přístup. Novinář postupuje od události k události, od dokumentu k dokumentu, akademik se snaží věci dát strukturní vzorec. Isaacson dělá něco třetího a konstruuje románový oblouk ze skutečných faktů, ve kterém se hrdina rodí, čelí překážkám, dosáhne vrcholu a umírá. Walker Percy radil mladému Isaacsonovi, aby byl vypravěčem, a Isaacson tu radu vzal vážně. Jen místo postav z vlastní představivosti vypráví o postavách, které opravdu žily.

Metoda

Pokud má Isaacsonova metoda nějaký jednoslovný popis, pak je to přítomnost. U Jobse strávil dva roky a vedl s ním více než čtyřicet rozhovorů osobně, často při procházkách v Palo Altu nebo v Jobsově kuchyni. K tomu připojil přes sto rozhovorů s dalšími lidmi, mezi nimi s manželkou Laurene, sestrou Monou Simpson, Stevem Wozniakem, Billem Gatesem, Timem Cookem a návrhářem Jonym Ivem. Jobs rukopis před vydáním nečetl a do textu nezasahoval, a sám prý lidi, se kterými Isaacson dělal rozhovory, povzbuzoval, aby mluvili upřímně. U biografie žijící osobnosti je to vzácné a v Jobsově případě se to ukázalo jako zásadní.

U Einsteina, který byl mrtvý padesát let, vypadala metoda jinak. Isaacson musel rozumět tenzorovému počtu, aby mohl vysvětlit obecnou teorii relativity, a najal si odborníky, aby mu věc pomohli pochopit – Briana Greena z Columbia University, fyzika a popularizátora vědy, a Murraye Gell-Manna, držitele Nobelovy ceny za fyziku z roku 1969. „Když člověk pochopí krásu tenzorového počtu, který Einstein použil pro obecnou relativitu, nebo krásu jeho myšlenkových experimentů, věda už není zastrašující,” řekl Isaacson o té práci. Žurnalista, který si k pochopení osoby, o které píše najme dva nejvýznamnější žijící fyziky, není běžný úkaz.

U Muska zašel ještě dál. Dva roky ho „stínoval“, vedl více než sto rozhovorů s lidmi kolem něj a účastnil se schůzek Tesly, návštěv v továrnách SpaceX a Muskových e-mailů ve tři ráno. Byl u koupě Twitteru i u nezdařeného startu rakety Starship. „Požádal jsem ho, abych s ním mohl být dva roky,” řekl Isaacson o té dohodě. „Ne pět nebo deset rozhovorů, ale dva roky vedle něj.”

Když se ho v rozhovoru pro Humanities zeptali, jak vůbec stíhá vést Aspen Institute a zároveň psát šestisetstránkové knihy, odpověděl jednou větou. „Nedívám se na televizi. Pokud se nedíváte na televizi, je úžasné, kolik je hodin mezi sedmou večer a jednou ráno.”

Co konkrétně Isaacson z Jobse vytáhl

Tady přerušuji “analýzu”, protože sám jsem jeden z těch, kteří si Isaacsonovu knihu o Jobsovi přečetli několikrát a několik let se k ní vracel. Jobsova biografie do značné míry zformovala moje myšlení o byznysu, o produktu, jeho hodnotě a prezentaci. O tom, co znamená chtít něco, co jiní nechtějí. Nezastavit se a tam, kde jiní končí, začínat. O tom, že neexistuje něco, co nejde, a že výmluvy neznamenají cestu vpřed, ale stagnaci. Když člověk nejde krok vpřed, dva kroky couvá.

Isaacson nic z toho neformuluje jako pravidla. Nikde nestojí „lekce číslo jedna z Jobsovy kariéry je…”, místo toho jsou ty principy zabudovány do scén. Reálných, popsaných z více úhlů, často protichůdných. Jobs vysvětluje Wozniakovi, proč musí počítače vypadat určitým způsobem. Ničí na první pohled hotovou prezentaci dvanáct hodin před uvedením, protože „to ještě není ono”. Návrháři řekne, že jeho práce je jako nehoda a o den později ho vezme na večeři a dohaduje s ním další projekt. Z těch scén vystupuje něco, co se v manažerské literatuře nazývá vysokými standardy a co je ve skutečnosti něčím mnohem nepříjemnějším, neústupností, která ničí vztahy, ale tvoří produkty.

A to je přesně to, co Isaacsonova metoda umožňuje. Kdyby seděl s Jobsem dva víkendy a napsal knihu z výseků, dostali bychom oslavnou nebo osobnost ničící knihu. Tím, že byl s ním dva roky, dostal obě verze najednou. Jobse jako tyrana, který přiměl lidi udělat věci, jež sami považovali za nemožné a geniálního tvůrce. Spolupracovník Jobse v jednom z rozhovorů shrnuje, co o něm slyšel od desítek bývalých kolegů. „Doháněl mě k šílenství. Doháněl mě k zoufalství. Ale doháněl mě k věcem, o kterých jsem nevěděl, že jich jsem schopen.” Tahle věta se nedá přečíst za jeden večer a zapomenout. A v knize se neobjevuje jako pointa, ale mimochodem, mezi řádky, jako jedna z desítek podobných svědectví. Isaacson to tak nezformuloval, jeho metoda jen udělala prostor, aby to z materiálu vystoupilo samo. A tahle metoda není náhodná. Stojí na třiceti letech promyšleného hledání jednoho typu člověka.

Jeden vzorec, jedenáct knih

V roce 2014 dostal Isaacson Jeffersonovu přednášku, nejvyšší americké ocenění v humanitních vědách, udělované každoročně Národním nadačním fondem pro humanitní vědy (NEH). Téma, které si vybral, mělo přímý název „The Intersection of the Humanities and the Sciences”, tedy průsečík humanitních a přírodních věd. Vyjmenoval v ní postavy, o kterých v té době psal nebo uvažoval. Leonarda da Vinciho, Alberta Einsteina, Benjamina Franklina, Steva Jobse, Adu Lovelace, Walkera Percyho a Edwina Landa.

V tom okamžiku si Isaacson sám pojmenoval vzorec, který hledá. Tu tezi si nestaví zvenčí, buduje ji už třicet let knihu po knize. Co ten vzorec obsahuje? Franklin byl jeden z otců zakladatelů Spojených států, vědec, vynálezce hromosvodu i bifokálních brýlí, diplomat, ale především filozof, který svým přátelům vysvětloval, co znamená být občanem nové republiky. Isaacsonova kniha Benjamin Franklin: An American Life (2003) ho popisuje jako muže, který stál na průsečíku osvícenství a praktického inženýrství.

Einstein byl fyzik, který hluboce miloval hudbu a filozofii. Isaacson v knize Einstein: His Life and Universe (2007) opakovaně ukazuje, že jeho průlomové myšlenkové experimenty s výtahem, vlakem a paprskem světla pocházejí stejně tolik z imaginace básníka jako z výpočtů matematika. Když Einstein hledal teorii relativity, vytahoval housle a hrál Mozarta.

Jobs Isaacsonovi sám řekl, citováno v biografii. „Vždycky jsem se v dětství považoval za humanitní typ, ale měl jsem rád elektroniku. Pak jsem přečetl něco, co řekl jeden z mých hrdinů, Edwin Land z Polaroidu, o důležitosti lidí, kteří umí stát na průsečíku humanitních věd a ostatních věd. A rozhodl jsem se, že to chci být.” Jobs tu myšlenku zformalizoval v jednom z posledních veřejných vystoupení v roce 2011, při uvedení iPadu 2, kdy na slidu ukázal dvě uliční tabule, jednu s nápisem „Technology” a druhou „Liberal Arts”. Apple stál podle Jobse na jejich křižovatce.

Da Vinci v knize z roku 2017 představuje archetyp doby, kdy zmiňovaný průsečík ani neexistoval jako dvě oddělené oblasti, protože věda a umění byly jednou disciplínou.

Doudna je biochemička, držitelka Nobelovy ceny za chemii z roku 2020 za objev technologie CRISPR pro editaci genů. Isaacson v knize The Code Breaker (2021) sleduje vědkyni, která etiku své vlastní disciplíny zkoumá stejně intenzivně jako její technologii.

A v knize The Innovators (2014) Isaacson tu tezi formuluje nejotevřeněji. „Lidé, kteří se cítí pohodlně na tom průsečíku humanitních věd a technologie, pomohli vytvořit tu lidsko-strojovou symbiózu, která je jádrem tohoto příběhu.” Začíná Adou Lovelace v 19. století a vede přes Turinga, Engelbarta a další k současnosti. Téma je vždy stejné. Věci, které mění svět, vznikají tam, kde se setkávají dvě tradice myšlení. Není to sběratelství zajímavých biografických námětů, ale třicet let budovaný argument o povaze geniality, doložený knihu po knize, na konkrétních osudech, s konkrétními citacemi.

Proč subjekty Isaacsonovi nikdy úplně nerozumí?

Existuje ale druhý vzorec, který se v Isaacsonově kariéře opakuje stejně konzistentně jako ten první. A o něm se píše mnohem méně. Začalo to v roce 1992 první velkou samostatnou knihou Kissinger: A Biography, která měla osmsetdevadesát stránek a stála na dvou letech práce a sto padesáti rozhovorech, včetně Kissingera samotného i prezidentů Nixona a Forda. Kniha byla vyvážená a Isaacson v ní odmítl pozici obhájce i žalobce. Psal o Kissingerově brilanci a zároveň o tom, jak Kissinger ustoupil ze svých dřívějších etických ideálů a vážně poškodil postavení Spojených států ve světě.

Theodore Draper v New York Times to recenzoval slovy, která se mezi novináři začala citovat. „Spolupráce s panem Isaacsonem se může zpětně jevit jako jeden z Kissingerových největších omylů.”

Sám Kissinger později řekl, že „jediné, co se mu na té knize líbilo, byl titul”. To by se dalo považovat za izolovaný incident, protože Kissinger byl složitá postava a kniha o něm sotva mohla potěšit všechny. Jenže pak přišlo něco, co ten vzorec potvrdilo. V říjnu 2011, devatenáct dnů po Jobsově smrti, vyšla biografie Steve Jobs, ze které se stala nejprodávanější kniha roku 2011 ve Spojených státech. Recenze byly převážně pozitivní. Aaron Sorkin podle ní napsal scénář k filmu, který Danny Boyle natočil v roce 2015 s Michaelem Fassbenderem v hlavní roli. Po všech stránkách to vypadalo jako triumf, dokud se neozval Apple.

Tim Cook, Jobsův nástupce v čele Apple, řekl pro biografii Becoming Steve Jobs z roku 2015. „Myslel jsem, že Isaacsonova kniha prokázala Jobsovi obrovskou medvědí službu. Bylo to jen přepracování věcí, které už byly napsány, a soustředila se na malé části jeho osobnosti. Z knihy máte pocit, že Jobs byl hamižný, sobecký egoman. Nevystihla toho člověka. Ten člověk, o kterém jsem tam četl, je někdo, s kým bych nikdy nechtěl pracovat tak dlouho. Život je příliš krátký.”

Jony Ive, Jobsův dlouholetý designér a tvůrce iPhonu i iPadu, byl ještě tvrdší. „Moje opovržení k té knize nemůže být vyšší.” Laurene Powell Jobs, Jobsova vdova, se podle The Hollywood Reporter aktivně pokoušela zablokovat Sorkinův film založený na knize. Volala Leonardu DiCaprio a Christianu Baleovi a žádala je, aby roli odmítli. Lobbovala u všech velkých studií. Podle producentů scénáře „chtěla ten film zabít”.

Apple svou nespokojenost přetavil v něco systematičtějšího. V roce 2015 vyšla konkurenční biografie Becoming Steve Jobs od novinářů Brenta Schlendera a Ricka Tetzeliho a Apple spokesman Steve Dowling otevřeně přiznal, že firma autorům s knihou pomohla, protože měla pocit, že může pro svého zakladatele udělat víc, než udělal Isaacson. Recenze knihy od bývalých Jobsových spolupracovníků byly nadšené a Bill Atkinson, jeden z původních inženýrů Macintoshe, ji označil za „nejlepší zachycení Jobse”. Rozdíl proti Isaacsonově knize byl pro Apple ostře viditelný.

Nejzajímavější detail přichází ale od samotného Isaacsona. V rozhovoru pro CNBC v roce 2019 přiznal, že některé z nejostřejších Jobsových citací „změkčil”. Konkrétně Jobs mu opakovaně říkal o Cookovi, že „není produktový člověk”, a Isaacson tu citaci ztlumil. „Někdy, když Steve trpěl bolestí a byl naštvaný, říkal víc věcí o tom, že Cook není produktový člověk. Cítil jsem, že do knihy dám konkrétní věci relevantní pro čtenáře, ale ne stížnosti.” V témže období Isaacson označil svou knihu o Jobsovi za „první nebo druhý draft” a mluvil o plánu vydat doplněnou edici. I u Jobse tedy Isaacsonova metoda nezachytila vše a sám Isaacson to přiznal.

A pak přišel rok 2023 a kniha Elon Musk. Sedmého září zveřejnila americká televize CNN výňatek z knihy, která měla vyjít o čtyři dny později, a příběh zněl dramaticky. Musk v září 2022 tajně nařídil svým inženýrům, aby vypnuli pokrytí satelitního internetu Starlink u pobřeží Krymu, protože chtěl zabránit ukrajinskému útoku na ruskou Černomořskou flotilu v Sevastopolu. Ukrajinské bezpilotní podmořské drony, které měly útok provést, ztratily signál a doplavaly bez výsledku ke břehu.

Mychajlo Podoljak, poradce ukrajinského prezidenta Zelenského, reagoval na X téhož dne. „Tím, že nedovolil ukrajinským dronům zničit část ruské vojenské flotily přes Starlink, Elon Musk umožnil této flotile vypálit střely Kalibr na ukrajinská města. Civilisté, děti umírají. Tohle je cena za koktejl nevědomosti a velkého ega.” Musk reagoval taky na X, ale s opačnou verzí. Starlink u Krymu nikdy aktivován nebyl, Ukrajinci o aktivaci žádali a Musk odmítl. „Pokud bych jejich žádost přijal, SpaceX by se stala explicitně spoluviníkem velkého válečného aktu a eskalace konfliktu.”

Isaacson musel v následujících třech dnech opravovat dvakrát. Devátého září na X napsal, že Ukrajinci se mylně domnívali, že je pokrytí aktivováno, ale nebylo. Desátého září šel ještě dál. „Mylně jsem se domníval, na základě svých rozhovorů s Muskem, že rozhodnutí padlo tu noc útoku. Politika neaktivovat Starlink u Krymu byla implementována dříve, ale Ukrajinci o tom nevěděli.” Nakladatelství Simon & Schuster opravilo v dalších tiscích, Washington Post vydal redakční korekci a CNN aktualizovalo původní článek.

Tři osobnosti, třicet let, stejný vzorec. Kissinger, vyvážená kniha, kterou zpovídaný subjekt veřejně shazuje. Jobs, bestseller, který okolí subjektu označuje za nezachycení podstaty. Musk, kniha, kterou musí autor opravovat během tří dnů. Pokaždé Isaacson dostane bezprecedentní přístup a pokaždé napíše knihu tvrdší nebo přesnější, než osobnost nebo její okolí čekali. A pokaždé se objeví hlasy, které říkají, že podstata nebyla zachycena.

Cena přílišné blízkosti

Stejný problém ale viděli i literární kritici, kteří k Isaacsonově metodě měli profesionální odstup. Jill Lepore, profesorka historie na Harvardu a stálá autorka The New Yorker, napsala po vydání Muskovy knihy recenzi, která se rychle stala referenčním textem. Isaacson podle ní trpí „výkonnou afinitou k C-suite”, což znamená, že věnuje pozornost manažerům a vizionářům, ale málo pozornosti lidem, kteří pro ně pracují, a tomu, jak na ně jejich rozhodnutí dopadají. K Muskovu dětství v Jihoafrické republice Lepore poznamenala, že Isaacson „sotva zmiňuje apartheid. Nejsou tam žádní jiní lidé. Žádní černoši.” Přitom Musk vyrostl v Pretorii v sedmdesátých a osmdesátých letech, v období vrcholícího segregačního režimu.

Brian Merchant v Los Angeles Times byl jízlivější. „Skončil jsem knihu s pocitem, že je čas vyřadit celý žánr biografií velkých inovátorů.” Will Oremus ve Washington Post napsal, že Isaacson „upřednostnil odhalující anekdoty před sofistikovaným kritickým rámcem”. Rana Foroohar ve Financial Times byla podobně skeptická a napsala, že „není to v žádném smyslu kniha o myšlenkách. Je to nadšený příběh o osobnosti, ne meditace o významu jejího díla.” A literární magazín The Drift došel ještě dál, když Isaacsona označil za „dvorního biografa Silicon Valley”, který „prosazuje elitní zájmy pod záminkou biografické neutrality”.

Tihle kritici nejsou amatéři. Lepore je profesorka historie na Harvardu a finalistka Pulitzerovy ceny, Merchant píše knihy o technologii, Foroohar je hlavní redaktorka FT pro Spojené státy. Když takhle čtyři nezávislí kritici dojdou k podobnému závěru, popisují skutečný problém, nejen subjektivní názor.

Existuje ale druhá strana, kterou je třeba říct nahlas. Cook a Ive nejsou nestranní pozorovatelé. Jsou to lidé, kteří Jobse milovali, pracovali pro něj léta a postavili na něm celé kariéry. Když říkají, že Isaacson „nezachytil podstatu”, mohou tím myslet dvě různé věci. Buď, že kniha skutečně postrádá nějakou důležitou dimenzi člověka, nebo že kniha řekla pravdu, kterou oni slyšet nechtěli. Apple podporoval Becoming Steve Jobs mimo jiné proto, že kniha popisuje vyzrálého Jobse, toho, kdo se vrátil do Apple v roce 1997 a postupně se naučil důvěřovat svým podřízeným. Schlender a Tetzeli vyprávějí příběh o duchovní cestě, o tom, jak se z bezohledného mladíka stal vizionářský vůdce. To je krásný příběh a je to také příběh, který Apple potřebuje.

Isaacson napsal něco jiného. Napsal Jobse nezredukovaného, tyrana i génia, otce, který zpočátku popíral vlastní dceru, i muže, který umíral s rodinou kolem sebe. Apple chtěl Jobse jako mýtus a Isaacson ho napsal jako člověka, a to je vždycky míň pohodlné. A tady se ukazuje hranice celé metody. Žádný životopisec nikdy plně nezachytí svůj subjekt, nejen Isaacson, protože je to hranice celého žánru. Romanopisec si může vymyslet, co Jobs cítil v noci, kdy umíral, co si Einstein říkal před smrtí nebo co Franklin myslel při opravování Jeffersonova konceptu Deklarace nezávislosti. Životopisec toto dělat nemůže. Může zachytit jen to, co subjekt řekl, co napsal, co svědci dosvědčili. A to někdy úplně nestačí.

Steve Jobs byl výjimkou, ale ne proto, že by Isaacson zachytil jeho vnitřní svět. Byl výjimkou proto, že Jobs sám věděl, jaké jsou hranice žánru, a souhlasil s tím. Nečetl knihu před vydáním, povzbuzoval ostatní k upřímnosti a akceptoval, že Isaacson napíše to, co napíše. Když Isaacson na konci jedné z posledních schůzek v Palo Altu položil Jobsovi otázku, proč chce, aby tuhle knihu napsal právě on, Jobs odpověděl. „Chtěl jsem, aby mě moje děti poznaly. Nebyl jsem zde vždy pro ně, a chtěl jsem, aby věděly proč a aby pochopily, co jsem dělal.” Rozdíl není v subjektu ani v životopisci, ale v dohodě mezi nimi. Jobs věděl, co dělá, když si Isaacsona vybral. Věděl, že nedostane apologii, ale portrét, a souhlasil s tím dřív, než kniha vznikla.

Co po sedmdesátce

Isaacsonovi je 74 let. V listopadu 2025 vydal v nakladatelství Simon & Schuster The Greatest Sentence Ever Written, drobnou knihu o sedmdesát sedm stranách. Tématem je druhá věta Deklarace nezávislosti. „We hold these truths to be self-evident, that all men are created equal, that they are endowed by their Creator with certain unalienable Rights, that among these are Life, Liberty and the pursuit of Happiness.” („Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou svým Stvořitelem nadáni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří život, svoboda a usilování o štěstí.“)

Pracoval na ni pět let, i když se téma zdá banální, protože tuto větu zná každý Američan zpaměti. Isaacson v ní ale sleduje jeden konkrétní detail. Jak Benjamin Franklin v Jeffersonově konceptu nahradil slovo sacred (posvátné) slovem self-evident (samozřejmé). Z náboženské autority do osvícenského rozumu. Jedna úprava, která změnila zakladatelský dokument nové republiky, který definoval 250 let vývoje nejen Spojených států, ale prakticky celé moderní historie lidstva.

Symboliku je těžké přehlédnout. Po Muskově knize a kontroverzi se Isaacson vrátil k Franklinovi, k osobě, která je dvě stě třicet šest let mrtvá a jehož verzi pravdy nemůže nikdo zkreslit. K muži, kterého Isaacson v jednom rozhovoru popsal jako svého „oblíbeného z otců zakladatelů” a kterému už jednou, v roce 2003, věnoval šestisetstránkovou knihu. Návrat k Franklinovi má tak svoji logiku. Mrtví nikoho neopravují.

Co zůstává

Žádný životopisec nikdy plně nezachytí osobu, o které píše. To není Isaacsonova specifická slabost. Lidé, kteří Jobse znali nejlépe, mají právo cítit, že je v knize někdo, koho úplně nepoznávají. Stejně tak Kissinger měl právo cítit, že kniha o něm je tvrdší, než si představoval. Nic z toho ale neznamená, že knihy nestojí za přečtení. Pravý opak je pravdou.

Steve Jobs je nejlepší možný startovací bod pro pochopení člověka, který změnil podobu několika průmyslových odvětví. Cook a Ive ho znali jinak, pravděpodobně přesněji, ale neměli sílu napsat knihu, kterou si přečte deset milionů lidí. Isaacson tu sílu má, a díky tomu jsou Jobsova rozhodnutí, prohry, vztahy a metoda dnes součástí obecného vzdělání milionů manažerů, designérů a podnikatelů. Kanonický obraz Jobse, který má každý čtenář v hlavě, je z velké části Isaacsonův obraz. To je obrovský přínos, který existuje právě díky tomu, že jeho metoda funguje.

Einstein: His Life and Universe je čtenářsky vtahující biografie, která zpřístupnila fyzika, kolem nějž do té doby panovala aura nedotknutelnosti. Benjamin Franklin: An American Life je možná nejlepší populárně-naučná biografie jednoho z otců zakladatelů Spojených států, jakou kdo napsal, a zároveň lekce v tom, jak se z drzého chlapce stane diplomat, který ovlivní moderní dějiny celého světa. Leonardo da Vinci z roku 2017 ukázal geniálního pozorovatele v plné hloubce a Bill Gates ji označil za nejlepší knihu o Leonardovi, jakou kdy četl. The Innovators zůstávají jednou z nejlepších syntéz dějin výpočetní techniky, jakou v populárně-naučné formě máte k dispozici.

I Elon Musk navzdory faktické chybě o Starlinku zůstává nejdetailnější dosud existující knihou o muži, který v posledních dvou dekádách nejvíc proměnil automobilový a vesmírný průmysl. Číst ji s vědomím, že Musk má k Isaacsonovi specifický vztah, neznamená nečíst ji vůbec, ale číst ji kriticky, což je ostatně způsob, jak by se měla číst každá biografie.

Co Isaacson dělá lépe než kdokoli jiný své generace, je něco, co se z amerického non-fiction skoro vytratilo. Přesvědčení, že lze napsat poctivou, hutnou, čtivou biografii o myšlence. Ne o skandálu, ne o kontroverzi, ale o tom, jak vznikají věci, které mění svět. O lidech, kteří stáli na průsečíku dějin. Když mu vyšla The Greatest Sentence Ever Written v listopadu 2025, byla to v podstatě miniaturní biografie jedné věty, toho, jak Franklin v Jeffersonově konceptu nahradil slovo posvátné slovem samozřejmé. Po padesáti letech v žurnalistice a třiceti letech psaní knih, se Isaacson vrátil k tomu čím začínal, k jednomu slovu, které změnilo svět.

Nedokončený román, který má Isaacson v šuplíku nikdo nikdy nečetl, ale jedenáct knih, které vznikly místo něj, čte celý svět a bude je číst dál, protože jsou to knihy, které lidi posouvají a inspirují. Sám jsem toho příkladem a svým způsobem i to, že čtete tyto řádky je zásluhou Waltera Isaacsona. Zda je to dobrý nebo špatný výsledek jeho úsilí, to již nechám na vás. Jeho vliv na myšlení milionů lidí je však neoddiskutovatelný a jednoznačně pozitivní.

Isaacsonovy knihy na Shelfie

ELON MUSK

Isaacson sledoval Muska dva roky. Účastnil se schůzek, procházel továrnami, mluvil s rodinou i konkurenty. Portrét muže, který tlačí svět k elektromobilům, soukromému vesmírnému výzkumu a umělé inteligenci. A zároveň zápasí s démony z dětství.

LEONARDO DA VINCI

Možná Isaacsonova nejlepší kniha. Šest set stran rekonstruuje, jak Leonardo přemýšlel. Proč kreslil víry vody vedle anatomických studií, proč nedokončil tolik zakázek. Pro každého, kdo se ptá, jak vzniká kreativita.

STEVE JOBS

Autorizovaná biografie založená na čtyřiceti rozhovorech s Jobsem a dalších sto interview s rodinou, přáteli i konkurenty. Vrcholy i propasti zakladatele Applu, který převrátil šest odvětví: počítače, animované filmy, hudbu, telefony, tablety a digitální tisk.

EINSTEIN: JEHO ŽIVOT A VESMÍR (antikvariát)

Biografie postavená na třech tisících nově uvolněných dokumentů z Hebrejské univerzity. Einstein od mládí v Německu přes patentový úřad ve Švýcarsku, kde zformuloval teorii relativity, po roli při vzniku atomové bomby a poválečné mírové hnutí.

PROLOMENÝ KÓD ŽIVOTA

Příběh nobelistky Jennifer Doudnaové a technologie CRISPR. Genetické nůžky, které umožňují upravovat lidskou DNA. Isaacson sleduje cestu od základního výzkumu RNA až k etickým otázkám, které budou definovat další desetiletí biologie.

VŮDCOVÉ, MYSLITELÉ, HRDINOVÉ

Sbírka esejů s předmluvou, kterou Isaacson napsal jen pro české vydání. Benjamin Franklin, Einstein, Bill Gates, Kissinger, Reagan, Gorbačov, Clintonovi, Madeleine Albrightová. Co se od velkých osobností můžeme naučit.

🇬🇧 HENRY KISSINGER: A BIOGRAPHY

První úplná biografie Henryho Kissingera, postavená na sto padesáti rozhovorech a privátních dokumentech. Od dětství perzekuovaného Žida v nacistickém Německu přes komplikovaný vztah s Nixonem až po pozdější roli globálního státníka. Anglicky.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.