Fidel Castro a Kuba: režim, který čeká na svůj konec
- 23. 04. 2026
- Svět a politika
Kuba potřebuje sto tisíc barelů ropy denně. Má jich ale k dispozici jen zlomek. Elektřina na ostrově je pouze několik hodin denně. Od února 2026 došlo letecké palivo, takže letadla sice na Kubě přistanou, ale nemají co natankovat na cestu zpět. Air Canada, Rossija i Nord Wind pozastavily všechny lety. Kdo se chtěl podívat na Kubu, dokud to ještě šlo, měl vyrazit před pár lety. Dostat se tam nyní je velmi obtížné.
Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.
Tématem dnešního textu je ostrov, který býval jednou z nejrozvinutějších zemí Latinské Ameriky, prošel revolucí, šedesáti lety komunismu, závislostí na Sovětském svazu, pak na Venezuele a dnes se potápí rychlostí, jaká nemá v regionu obdoby. Je to příběh Fidela Castra, jeho bratra Raúla a aktuálního prezidenta Díaze-Canela; otázkou je, jak dlouho ještě režim vydrží.
Kuba dnes: čísla, která mluví za vše
Od konce roku 2025, po zásahu Spojených států amerických ve Venezuele, se Kuba ocitla v obrovské energetické krizi. USA na ostrov de facto uvalily ropnou blokádu, která je to opravdu první účinná blokáda od krize v roce 1962. Tehdy skončila smířením, i když svět stál na pokraji jaderné války. Venezuela, která Kubě léta posílala desítky tisíc barelů ropy denně a pokrývala zhruba třetinu kubánských potřeb, dodávky dramaticky omezila, a ostrov dnes disponuje zlomkem toho, co potřebuje ke svému fungování.
Ekonomická čísla jsou zdrcující. HDP klesá nepřetržitě od roku 2020, kumulativní propad přesahuje deset procent. Oficiální inflace se v posledních letech pohybovala kolem dvaceti procent ročně, neoficiální odhady ale mluví o násobcích. Kojenecká úmrtnost, kdysi chlouba režimu, prudce roste, kdy v první polovině roku 2025 dosáhla celostátně 8,2 promile a v Havaně dokonce přes čtrnáct promile, přičemž ještě v roce 2018 byla oficiálně 3,9 promile. Deficit veřejných financí přesahuje deset procent HDP. Pro srovnání, v Česku se hádáme, jestli máme dvě nebo tři procenta.
Za posledních pět let odešlo z Kuby přes jeden a půl miliónu obyvatel, populace klesla podle kubánského demografa Juana Carlose Albizua-Campose za čtyři roky o celou čtvrtinu. Ostrov stárne, mladí odcházejí, porodnost padá. Kuba není v krizi _ Kuba kolabuje.
Díaz-Canel: funkcionář ve vedení státu
Současný prezident Miguel Díaz-Canel se narodil v roce 1960 a je to první hlava státu jiného jména než Castro od roku 1959 a zároveň první prezident, který se narodil až po revoluci. Vystudoval elektrotechniku, sloužil tři roky v armádě, mimo jiné v oddílu osobní ochrany obou bratrů Castrových, pak se vrátil na univerzitu a začal stoupat stranickými strukturami: ministr vysokého školství, místopředseda vlády, první místopředseda Státní rady. V roce 2018 ho Raúl Castro osobně vybral jako svého nástupce.
Miguel Díaz-Canel
Díaz-Canel je typický aparátčík. Loajální, spolehlivý, bez výrazné vlastní vize. V roce 2021 na ostrově propukly dosud největší protesty od revoluce a Díaz-Canel reagoval zatýkáním a přitvrzením režimu, čímž v podstatě začalo temné období, které trvá dodnes. Jeho popularita je podle dostupných informací minimální. Jméno jeho možného nástupce, podle některých spekulací Alejandro Castro Espín, vnuk Fidela a syn Raúla, naznačuje, že rodina Castrových se moci vzdávat nehodlá.
Ostrov v americkém mocenském orbitu
Kuba patřila Španělsku od roku 1492, kdy na ni připlul Kryštof Kolumbus; v roce 1762 obsadili Havanu Britové – načež ji Španělé vyměnili za Floridu, což je jedna z těch historických transakcí, které dodnes udivují. Kubánci pak třicet let bojovali za nezávislost: v roce 1868 vyhlásil velkostatkář Carlos Manuel de Céspedes kubánskou nezávislost a osvobodil své otroky, čímž vypukla desetiletá válka, která skončila neúspěchem. Zahynulo v ní téměř padesát tisíc kubánských partyzánů a téměř sto třicet tisíc španělských vojáků, což bylo na maličkém ostrově „úplným šílenstvím“.
Španělé odešli až v roce 1898, po španělsko-americké válce, o které José Opatrný napsal skvělou knížku s výmluvným názvem Malá skvělá válka. Válka proslavila Theodora Roosevelta, budoucího prezidenta USA. Američané Kubě sice povolili formální nezávislost (v roce 1902), ale okamžitě ji omezili takzvaným Plattovým ústavním dodatkem, který formálně ukotvil americký vliv na ostrově. Od toho momentu se Kuba de facto stala neformálním americkým protektorátem. Američané zde dominovali politicky, ekonomicky i společensky.
Jak trefně shrnul Fidel Castro: z Kuby se stal „americký hampejz“. Kasina, nevěstince, organizovaný zločin, americký (nejen) černý byznys. To vše tam bujelo dekády a kdo viděl Kmotra II, ví, jak to vypadalo. Ale pozor na zjednodušení, protože Kuba v padesátých letech nebyla žádná „temná díra“. Byla pátá v příjmu na obyvatele v západní hemisféře, třetí v průměrné délce života, druhá v počtu automobilů na hlavu a první v počtu televizorů na obyvatele, což si představte v kontextu tehdejšího Československa. Gramotnost 76 %, čtvrtá v Latinské Americe, jedenáctá na světě v počtu lékařů na obyvatele. Problémy existovaly, korupce byla všudypřítomná, ale obraz totální bídy, jak ho později vykreslovala komunistická propaganda, neodpovídá číslům.
Fulgencio Batista a Kuba na cestě k revoluci
Fulgencio Batista vládl Kubě ve dvou obdobích. Poprvé od roku 1940, relativně umírněně, s politickými svobodami a fungující demokracií, s jistými omezeními. V roce 1952 ale provedl vojenský převrat, utnul demokratické svobody a „utáhl šrouby“, čímž vyvolal odpor, který nakonec vedl k revoluci.
Fulgencio Batista
Fidel Castro, syn ze zámožné rodiny a vzděláním právník, se nejprve pokusil Batistův režim napadnout legální cestou, a teprve když neuspěl, sáhl s bratrem Raúlem po zbraních; v roce 1953 zaútočili v čele studentů na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba. Akce skončila katastrofou, vojáci většinu útočníků pochytali a postříleli, ale bratři Castrovi měli štěstí: chytili je až po několika dnech, kdy už vášně opadly, a místo popravy je „jen“ zavřeli. Fidel před soudem pronesl slavnou řeč včetně výroku „dějiny mi dají za pravdu“; po propuštění na amnestii odešli bratři Castrové dočasně z Kuby.
Po amnestii odešli do Mexika, kde se Fidel seznámil s Che Guevarou, argentinským lékařem, který vyrazil poznat Latinskou Ameriku a z jehož cest vznikly slavné Motocyklové deníky. V roce 1956 se bratři Castrové na Kubu vrátili na lodi Granma a spolu s nimi dalších osmdesát dva povstalců, kteří chtěli svrhnout Batistův režim. Z první přestřelky přežilo pouze čtrnáct mužů, kteří utekli do hor Sierra Maestra, kde měli znovu štěstí, protože je Batistova armáda nenašla. Jak režim ztrácel sympatie venkovského obyvatelstva, venkované začali revolucionáře živit, vyzbrojovat a přidávat se k nim. Z hrstky utečenců vznikla mohutná osvobozenecká armáda. Když v roce 1958 Američané přestali Batistu podporovat a odmítli mu vojenskou pomoc, bylo rozhodnuto. Na Silvestra 1958 Batista uprchl a Castro vjel vítězně do Havany.
Od revolucionářů ke komunistům
Castro zpočátku nebyl „klasickým komunistou“, ale levicovým intelektuálem, nacionalistou, revolucionářem s právnickým vzděláním a velkým charismatem. První vláda po převratu nebyla komunistická, seděli v ní podnikatelé i liberálové. Castro chtěl nicméně zdanit americké firmy a znárodnit americký majetek a Američané reagovali embargem. A pak, a to je klíčová věc, na které se shoduje revizionistický i „klasický“ proud americké historiografie, udělali fatální chybu: nepromyšlený postoj Washingtonu ke Castrovi ho de facto vehnal do náruče Sovětského svazu.
Fidel Castro a jeho muži v horách Sierra Maestra
V roce 1961 přišel pokus o invazi v zátoce Sviní. Byl naprostý debakl. CIA naverbovala kubánské exulanty z Floridy, přičemž vycházela z mylné představy, že Castrův režim je nepopulární a armáda se přidá na stranu útočníků. Nestalo se. Armáda i obyvatelstvo zůstaly loajální a útočníky porazily. Když se situace takto „zvrtla“, prezident Kennedy odmítl poslat slíbenou druhou vlnu letecké podpory, za což ho exiloví Kubánci nenáviděli ještě roky. Mimochodem, pláž v zátoce Sviní je malá a mělká, a když po ní chodíte, voda je sotva po kotníky; hned vedle stojí oprýskané muzeum se všemi ikonickými fotografiemi a dobovými artefakty. Hrdost Kubánců na to, že dokázali odrazit „americký“ útok, je tu téměř fyzicky cítit dodnes.
O rok později přišla kubánská raketová krize, jejíž příčiny je důležité pochopit. Sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov byl pod obrovským tlakem konzervativců doma (stalinisté mu vyčítali, že je příliš měkký na Západ), a když se k tomu přidali i Číňané, zrodil se v jeho hlavě fanfarónský nápad poslat na Kubu, na „americký dvorek“, sovětské rakety. Svět se tak ocitl na pokraji jaderné války; bratři Kennedyové, zejména Robert Kennedy, ale udrželi nervy na uzdě, zatímco někteří generálové volali po vojenském řešení. Kennedy ho odmítl a za Castrovými zády se dohodl s Chruščovem. Urovnání sporu tak proběhlo bez Castra, což prudce zhoršilo vztahy mezi Havanou a Moskvou; Castro Sověty neposlal k čertu jen proto, že by bez nich, s nadsázkou řečeno, Kubánci „zemřeli hlady“.
Další naše články:
Přežívání a pád?
Kubánská komunistická strana byla formálně založena až v roce 1965, tedy celých šest let po castrovské revoluci, a Castro se stal prezidentem dokonce až v roce 1976. Do té doby nebyl formálně hlavou státu, ačkoli byl bezpochyby mužem číslo jedna. Tím, že se pevně navázal na Brežněvův režim v Sovětském svazu, vznikla obrovská závislost Kuby na SSSR, a právě ta se jí nakonec stala osudovou.
Když v roce 1991 Sovětský svaz padl, byla to pro Kubu totální katastrofa. Ostrov přišel o sedmdesát až osmdesát procent svého dovozu a HDP se propadlo o třiatřicet procent. Nastalo tzv. zvláštní období, roky, kdy Kubánci doslova hladověli. Kuba přežila jen díky tomu, že se v roce 1999 dostal ve Venezuele k moci Hugo Chávez, který od roku 2002 začal na ostrov posílat levnou ropu. V nejlepších časech představovala venezuelská pomoc dvacet dva procent kubánského HDP, což je nepředstavitelná míra závislosti. Když Chávez zemřel, a Maduro nebyl tak velkorysý, dodávky postupně klesaly, a když Spojené státy americké v roce 2026 ve Venezuele vojensky zasáhly a když následně přišla úplná blokáda, Kuby, kruh se uzavřel. Kuba ztratila svého dalšího, zřejmě již posledního spojence a partnera.
Kubánci a Američané: složitý vztah
Jak se vlastně Kubánci dívají na Ameriku? Je to mnohem složitější, než jak to vypadá z Evropy, kde si říkáme, že Kubánci přece nemají jinou možnost než se radovat z toho, že tam přijdou Američané. Nejen ze soukromých rozhovorů s místními vyplývá, že Kubánci jsou velcí patrioti. O Fidelu Castrovi jen málokdo mluví špatně, ani lidé, kteří režim nepodporovali. Nadávky směřují na vládu, na korupční aféry generálů, na konkrétní selhání systému. Ale bratři Castrovi si do značné míry stále drží gloriolu mužů, kteří vyrvali Kubu z rukou Američanům.
Na druhou stranu: Kubánci nade všechno milují dolary – podobně jako Neapolitáni milují Maradonu; Kubánci milují americké bankovky, což jim trochu oslazuje ten jinak negativní vztah k Američanům. Závěr je pragmatický: pokud by Američané Kubáncům demonstrativně nedávali najevo, že jsou svého druhu podřadnými lidmi, pokud by systém nebyl nastavený jako za Batisty, kdy si tam Američané téměř dělali, co chtěli, většina Kubánců by nějakou formu otevření se USA pravděpodobně uvítala, zvlášť se ekonomická situace zhoršuje.
Na druhé straně, nedílnou součástí kubánské národní povahy je velká hrdost. Kubánci nebudou chtít být znovu „americkým hampejzem“ – na to jsou, přes všechnu bídu, příliš hrdí.
Raúl Castro, Barack Obama, konec éry
Fidel Castro vládl až do roku 2006, kdy předal moc bratrovi Raúlovi, který byl ze všech tří vládců od kubánské revoluce nejliberálnější. Raúl zavedl jisté reformy, připustil soukromé vlastnictví, propustil statisíce státních zaměstnanců a zároveň i řadu politických vězňů. V roce 2014 obnovil za prezidentství Baracka Obamy diplomatické vztahy se Spojenými státy. Ten poté v březnu 2016 přijel na Kubu jako první americký prezident od roku 1928, a následně nastalo oteplení vzájemných vztahů.
V listopadu 2016 zemřel Fidel Castro ve věku devadesáti let, ale Raúl pokračoval jako vládce Kuby i nadále; tempo reforem nicméně polevilo. Raúl sám již také nebyl nejmladší, a navíc nebyl žádný vizionář. V roce 2018 nastoupil jako prezident Díaz-Canel, poté přišel covid, hospodářské problémy a velké protesty v roce 2021, první skutečně masové protesty od revoluce. Díaz-Canel se ukázal být „dobrým žákem režimu“. Pozavíral protestující a tím fakticky započal pomalý konec režimu.
Co bude dál?
Donald Trump hovoří o přátelském převzetí Kuby a spekuluje se dokonce o tom, že by se mohla připojit ke Spojeným státům jako další stát federace, podobně jako se o tom debatuje u Portorika.
Jaké má Kuba zdroje a co by mohla USA tak říkajíc nabídnout? Cukr, tabák, ryby, citrusy, kávu, dobytek. Nic víc. „Nejzajímavější“ kubánskou surovinou je nikl, jenž představuje přibližně 20 % exportu a kontroluje ho kanadská firma Sherritt. Zajímavá je kubánská ropa: americká geologická služba odhaduje severně od Kuby v moři neobjevené zásoby v průměru kolem čtyř a půl miliardy barelů, v optimistickém scénáři až devět miliard, což by mohlo Trumpa motivovat v rámci hesla „drill baby drill“. Začít s těžbou ropy v moři z nuly ale trvá osm až deset let…
Další naše články:
Turistika? Až se situace uklidní, bude hrát určitě důležitou roli; dnes ale Kuba nemá infrastrukturu pro velký turismus, a to bude trvat nejméně dalších pět až deset let, než ji bude mít. Důležitým aspektem je nepříliš vysoká pracovní morálka Kubánců, decentně řečeno…
Jaký je tedy nejpravděpodobnější scénář dalšího vývoje? Režim se bude i nadále postupně rozpadat a jednání s Washingtonem povedou k nějaké formě jeho otevření země Spojeným státům a Západu; poté se Kuba pomalu, velmi pomalu, začne ekonomicky zvedat. Romantické představy o jejím rychlém rozkvětu jsou naivní.
Co si o Kubě přečíst a jaké filmy si pustit?
Nenápadná, tenká knížka. Dvě stě stran, malý formát. Pro každého, kdo se chce o Kubě dozvědět to nejpodstatnější, aniž by nad tím strávil týden, je to ideální knížka. Opatrný patřil k předním českým amerikanistům a všechno, co nejen o Kubě napsal, je vynikající.
Autoritativní, objemná monografie. Kdo chce vědět o Fidelovi všechno, najde to tady.
Markéta Pilátová: Tsunami blues
Skvělá česká autorka. Román z roku 2014, který se z velké části odehrává na Kubě — příběhy disidentek, život za fasádou romantických představ o ostrově. Kdo si dá Tsunami blues, už o Kubě nemusí víc číst, pokud nechce.
Vladimír Nálevka: Karibská krize
Moc dobrá knížka o kubánské raketové krizi s českým kontextem.
Petr Horký a Miroslav Náplava: Cuba Libre
Dva mladí kluci na Kubě. Cestopis, krásné fotky, spousta věcí je tam naznačena a zamlčena, ale to k žánru patří.
Che Guevara: Motocyklové deníky
Che vyrazil z Buenos Aires poznat Latinskou Ameriku napříč kontinentem na sever. Skvělá knížka i Waltera Sallese z roku 2004, jehož první část je výborná, druhá slabší, doporučujeme ale i tak.
Filmy
Soy Cuba (Michail Kalatozov, 1964) je černobílá klasika zachycující život na Kubě před Castrovou revolucí.
Jahody a čokoláda (Tomás Gutiérrez Alea, 1993) vypráví o komunistické Havaně.
Buena Vista Social Club (Wim Wenders, 1999) je nádherný, trochu pomalý, ale krásný film.
Havana (Sydney Pollack, 1990) s Robertem Redfordem zachycuje Kubu konce padesátých let.
Než se setmí (Julian Schnabel, 2000) je zajímavý pohled na ostrov očima kubánského spisovatele.
Soderberghův dvoudílný Che (2008) je ambiciózní pokus o portrét revolucionáře.
A pro kontext kubánské mafie v padesátých letech samozřejmě Kmotr II (Francis Ford Coppola, 1974) — zejména silvestrovská scéna v Havaně.
Tento text vznikl na základě dílu o Kubě v podcastu Nový svět. Zmíněné knihy najdete na:
Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.
Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.
