Jordan Peterson: Portrét psychologa, který se stal kulturním fenoménem

Můj vztah k filozofii byl vždycky složitý. Měl jsem vždy mnohem radši historii. Zkoumání minulosti, čtení o lidech a událostech, které svět posunuly nebo s ním otřásly, to mě bavilo už jako dítě. K filozofii jsem si dlouho cestu nehledal. Někde u Platóna a Tomáše Akvinského moje středoškolská znalost filozofie skončila a všechno, co přišlo potom, mi přišlo jako svět, do kterého se vstupuje seminární četbou Hegela a ze kterého se vychází unavený a o nic chytřejší. Cestu k filozofii mi nakonec otevřel paradox, který je vlastně samozřejmý. Historii dělají z velké části myšlenky. Bez Hegela neexistuje Marx, bez Marxe neexistuje Lenin, bez Lenina neexistuje sto milionů mrtvých dvacátého století. Tudy jsem se k filozofii dostal. Přes dějiny, ne přes semináře.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Navíc obdivuji konkrétní typ lidí. Ty, kteří dokážou složité věci vysvětlovat jednoduše, aniž by ztratili kvalitu faktů, argumentu a kontextu. Není to běžný dar. Většina akademiků složité věci komplikuje, většina popularizátorů zjednodušuje natolik, že z nich nezůstane nic.

Na Jordana Petersona jsem narazil před několika lety s podezřením, že by mohl být jeden z těchto lidí. Pak jsem strávil hodiny jeho přednáškami a rozhovory. Něco mě přesvědčilo, něco dráždilo. S řadou jeho závěrů, především v rovině náboženství, se vnitřně neztotožňuji. Ale jeho argumentační logika je jedinečná. Způsob, jak skládá dohromady psychologii, evoluční biologii, mytologii a klinickou praxi, jsem nikde jinde neviděl. A i tam, kde s ním nesouhlasím, mě nutí přemýšlet, proč nesouhlasím, což je víc, než dokáže většina autorů.

Tenhle text je pokus tu cestu předat dál. Pokud vás na konci zaujme aspoň tolik, abyste si pustili jednu z jeho přednášek a začetli se do některé z jeho knih, myslím, že svůj čas nestrávíte špatně.

Profesor, o kterém se u nás moc nemluví

Když se v české debatě začne mluvit o Petersonovi, většinou se začíná rokem 2016 a kanadským zákonem C-16. Předtím u nás byl skoro neznámý. YouTube přednášky, bestseller 12 pravidel pro život, kulturní války, to všechno je pro českého čtenáře Peterson. Předtím byl ale dvacet let respektovaným akademikem.

Narodil se v roce 1962 ve Fairview, malém městě v severní Albertě. Zima tam trvá od října do dubna a moc dalšího se tam neděje. Vystudoval politologii, pak psychologii, pak doktorát z klinické psychologie na McGillově univerzitě v Montrealu. V roce 1993 přijal nabídku Harvardu a pět let tam učil osobnostní psychologii.

Shelley Carsonová, tehdy Petersonova doktorandka a dnes sama harvardská profesorka, později o jeho přednáškách napsala větu, která mi utkvěla: studenti prý poslední den kurzu plakali, protože věděli, že už ho nebudou poslouchat. V roce 1998 byl Peterson nominován na Levensonovu cenu, jedno z nejprestižnějších harvardských ocenění pro pedagogy. V témže roce přijal nabídku University of Toronto a zůstal tam dvacet tři let.

Peterson jako akademik není průměr ani mega hvězda. Je to respektovaný vědec. Podle Google Scholar má přes 25 000 citací a h-index 50. V psychologii osobnosti je to výkon, kterého dosahuje málokdo. Jeho nejznámější odborný článek, spoluautorský s Colinem DeYoungem a Lenou Quiltyovou z roku 2007, vyšel v časopise Journal of Personality and Social Psychology a má dnes přes 2 900 citací. Definuje jednu ze současných metod měření osobnosti, takzvanou Big Five Aspect Scale, která se dnes používá v desítkách výzkumných center po celém světě.

Říkám to proto, že bez téhle informace se o Petersonovi nedá poctivě mluvit. Když v září 2016 zveřejnil svá první videa proti zákonu C-16, nebyl to provinční profesor, který si chtěl vyzkoušet sociální sítě. Byl to jeden z nejcitovanějších živých autorů v oboru psychologie osobnosti. Někdo, koho odborná obec respektovala dvacet let předtím, než ho svět začal brát vážně z jiných důvodů.

To z Petersona nedělá neomylnou autoritu. V mnoha věcech se mýlí. Některá jeho tvrzení mimo psychologii jsou přehnaná nebo zjednodušená. Al to z nedělá z kritiky typu „nějaký youtuber s mikrofonem“ hodnotný argument. Peterson je člověk, který celý dospělý život dělal ceněný výzkum. Když ho odmítáte, odmítáte někoho, kdo o tématu něco ví.

Mapy smyslu, kniha, která dvacet let čekala na svůj čas

Na Harvardu psal Peterson ve volných chvílích knihu, která ho nakonec stála třináct let života. Jmenovala se Maps of Meaning: The Architecture of Belief a vyšla v roce 1999.

Otázka, ze kterou si kniha pokládá, je jediná. Není to Petersonova otázka, kladl si ji každý poctivý člověk dvacátého století. Jak je možné, že obyčejní lidé, sousedé, učitelé, otcové rodin, vytvoří Gulag, Osvětim, masakr ve Rwandě? Co je ten mechanismus, který z obyčejného člověka udělá dozorce koncentračního tábora? Na takovou otázku nestačí standardní behaviorální psychologie. Experimenty jsou užitečné, ale neodpovídají na proč. Proč jsou lidé schopni zla v takovém měřítku. Peterson hledá odpověď jinde, v průniku oborů, které se na sebe běžně nedívají.

Bere Carla Junga a jeho teorii archetypů, univerzálních vzorců v lidské psychice, které se opakují v mýtech a snech napříč kulturami. Přidává Jeana Piageta a jeho popis toho, jak si dítě konstruuje smysl světa postupnou interakcí s prostředím. Přidává Fjodora Dostojevského, který v Bratrech Karamazových a Zločinu a trestu zkoumá, co se stane s člověkem, když se osvobodí od všech morálních rámců. Přidává Friedricha Nietzscheho, který právě toto zlo viděl nadcházet. Přidává Alexandra Solženicyna a Souostroví Gulag, popis toho, jak se obyčejní Rusové stali strážci pracovních táborů. A nad tím vším klade poznatky moderní neurovědy o tom, jak vlastně mozek zpracovává informace.

Z toho vzniká specifická metoda. A tahle metoda je to, co jsem u Petersona nikde jinde neviděl tak konzistentně. Peterson nečte biblické a mytologické příběhy jako teologii ani jako folklór. Když Adam obviní Evu a Eva obviní hada, není to mýtus. Je to popis univerzálního lidského mechanismu, jak se vyhnout odpovědnosti, mechanismu, který Peterson jako klinický psycholog ve své praxi viděl tisíckrát. Když Kain zabije Ábela, není to historie. Je to archetyp resentimentu, který stojí za skoro každým zlem. Když Jákob zápasí s andělem a vyjde z toho kulhající, ale požehnaný, není to legenda. Je to mapa toho, jak vypadá skutečné setkání s pravdou o sobě.

S touhle metodou se dá polemizovat. Antropologové říkají, že Peterson občas vidí univerzální vzorce tam, kde jde o věci kulturně specifické. Religionisté říkají, že jeho čtení Bible je psychologicky zajímavé, ale teologicky ploché. Obojí má zřejmě kus pravdy. Ale pro mě, který jsem k filozofii přišel přes studium dějin, je Petersonova metoda blízká. Bere texty, které dvě tisíciletí formovaly západní představu o člověku, a ptá se: proč zrovna tyhle texty? Proč přežily? Co o nás říkají? Tahle otázka je legitimní a odpovědi, které Peterson nabízí, jsou často překvapivě přesné.

Maps of Meaning vyšla v roce 1999 a propadla. Routledge ji vydal v nákladu, který se v prvních letech sotva prodával. Peterson knihu psal třináct let a svět ji ignoroval. A pak se stalo něco, co nikdo neodhadl.

V roce 2013 začal Peterson nahrávat své torontské přednášky na YouTube. Přednášky, ve kterých vyučoval Maps of Meaning, čtyřicet hodin obsahu, o kterých čekal, že je nikdo nebude poslouchat. Po roce měl kanál sto tisíc odběratelů. Po čtyřech letech miliony zhlédnutí. A kniha, která osmnáct let ležela v knihovnách, se najednou stala klíčem k pochopení celého fenoménu.

Česky vyšla Maps of Meaning teprve v roce 2023 jako Mapy smyslu, Architektura přesvědčení v nakladatelství Argo, v překladu Jindřicha Veselého. Šest set čtyři stran. Není to jednoduchá kniha. Je to kniha, kterou Peterson sám psal pro odbornou veřejnost a teprve později se ukázalo, že má silnější dopad na laického čtenáře. Pokud chcete pochopit, odkud všechno Petersonovo myšlení pochází, najdete to právě v Mapách smyslu.

Bill C-16, okamžik, kdy z akademika vznikl fenomén

V září 2016 Peterson zveřejnil tři videa, ve kterých kritizoval připravovaný kanadský zákon C-16. Zákon rozšiřoval kanadský zákon o lidských právech a trestní zákoník tak, aby jako chráněný znak zahrnoval gender identity a gender expression.

Peterson tvrdil, že zákon otevírá dveře k vynucenému způsobu mluvy, konkrétně k povinnosti používat zvolená zájmena transgender lidí. Pokud to odmítne, hrozí mu stížnosti podle antidiskriminačního práva, disciplinární řízení na univerzitě, eventuálně trestní stíhání. „Radši bych šel do vězení,“ řekl opakovaně, „než abych použil slova, která mi někdo nadiktuje.“

Právní situace byla komplikovanější, než jak ji Peterson podával. Zákon C-16 sám o sobě nikomu neukládá povinnost používat konkrétní zájmena. Rozšiřuje jen chráněné znaky. Problém ale leží v kombinaci zákona se směrnicemi Ontario Human Rights Commission, která ve svém materiálu z roku 2014 explicitně napsala, že odmítání používat zvolená zájmena může být považováno za diskriminaci. A v kombinaci s profesními disciplinárními orgány, které mohou přijít se svými vlastními standardy. A v kombinaci s univerzitní politikou, která může jít ještě dál.

Petersonovo čtení situace bylo dramatické a v některých formulacích přehnané. Ale jeho hlubší obava se ukázala jako oprávněná. Vzniká prostředí, ve kterém bude profesní a administrativní tlak vynucovat konkrétní volbu slov. V roce 2022 dostal od College of Psychologists of Ontario předvolání k „mediálnímu přeškolení“ za své tweety. Šest let po protestu proti C-16 se Peterson ocitl přesně v té situaci, před kterou varoval. Profesní orgán regulující jeho řeč mimo profesní kontext.

Cathy Newmanová a Petersonův styl argumentace

12 pravidel pro život vyšlo v lednu 2018. O dva týdny později seděl Peterson ve studiu Channel 4 News v Londýně proti Cathy Newmanové. Výsledek má dnes přes čtyřicet pět milionů zhlédnutí a patří k nejsledovanějším politickým rozhovorům v historii YouTube.

Pokud jste rozhovor neviděli, doporučuji ho. Odkaz dávám pod odstavec. Stručně: Newmanová začala ostře a nepolevila. Během dvaceti devíti minut použila frázi „tak vy říkáte, že...“ přesně třicet pětkrát. Po každé formulaci následovala interpretace Petersonových slov, která s Petersonovými slovy neměla skoro nic společného. Když Peterson mluvil o gender pay gap, Newmanová slyšela „vracíte nás do temného středověku“. Když mluvil o hierarchiích v přírodě, slyšela „obhajujete patriarchát“. Když mluvil o svobodě projevu, slyšela „nesmíte říkat věci, které uráží trans lidi“. A Peterson ji pokaždé v klidu opraví. „Ne, to není to, co říkám. Záleží na tom, co myslíte slovem X.“ Rozebírá definice, uvádí studie, nabízí data. Jednou mu unikne úsměv. Jednou řekne „právě jste se chytila“. A Newmanová na okamžik oněmí.

Tenhle rozhovor byl zlom, který udělal z Petersona symbol. Symbol muže, který se v debatě nedá zlomit, protože přišel připravený. A taky symbol toho, že ne všechno, co se v mainstreamových médiích říká, je pravda, a ne všechno, co se nesmí říkat, je špatně. Ale tenhle obraz, klidný Peterson drtící argumentem, není jediný Peterson. A pro pochopení jeho kariéry je důležité vidět i ten druhý.

Peterson je na pětifaktorovém modelu osobnosti, který sám spoluvyvíjel, vysoce neurotický. O tom v přednáškách otevřeně mluví a dává sám sebe jako příklad. Neuroticismus tady neznamená neurotik v populárním smyslu. Znamená vyšší emocionální senzitivitu, silnější reakce na negativní podněty, větší pravděpodobnost úzkosti. V Petersonově případě to v praxi znamená dvě věci.

Za prvé, v přednáškách pláče. Ne občas. Pravidelně. Když mluví o dětech, které jeho klientům zabili. O sebevraždách svých přátel. O utrpení, kterému lidé ve světě čelí. Pláče uprostřed věty a pokračuje dál. Pro některé je to ztělesnění autenticity, pro jiné manipulace.

Za druhé, v krátkých formátech, hlavně na Twitteru/X, Peterson často ztrácí nervy. V červnu 2022 napsal tweet o herci Elliotu Pageovi, ve kterém použil jeho staré jméno a označil jeho lékaře za „zločince“. Twitter ho suspendoval. Peterson odmítl tweet smazat a měsíce účet nepoužíval. V roce 2023 se pustil do papeže Františka kvůli jeho výrokům o sociálních nerovnostech. V desítkách dalších případů reagoval impulzivně, osobně, někdy urážlivě.

Tohle je dvojitý obraz, který dlouhodobý posluchač Petersona rozpoznává. V dlouhých formátech, tedy v rozhovoru s Joem Roganem, s Lexem Fridmanem, ve vlastních podcastech, biblických přednáškách, v debatě se Žižkem, je Peterson myslitelem na vysoké úrovni. Rozvíjí argument, opravuje sám sebe, dokáže říct „to jsem se spletl“ nebo „o tom jsem dosud nepřemýšlel“. V krátkých formátech, hlavně na sociálních sítích, je Peterson často svou vlastní horší verzí. Impulzivní, dramatizující, občas ztrácející klid i základní zdvořilost.

Jedno praktické doporučení, pokud chcete Petersona číst pořádně: nečtěte ho na X. Poslouchejte ho v dlouhých formátech. Tam je ten skutečný myslitel. Sestřih dvouminutového videa, ze kterého se ztratí kontext, dělá z Petersona buď hrdinu, nebo šaška, podle toho, kdo střih udělal. Petersona nelze poznat narychlo.

Fenomén mladých mužů

Když Cathy Newmanová Petersona zpovídala, zeptala se ho v jednu chvíli, kolik procent jeho publika tvoří muži. „Asi osmdesát procent,“ odpověděl. „Mladí muži.“ Tohle číslo je klíč k pochopení celého Petersonova fenoménu. V lednu 2018 napsal David Brooks v New York Times sloupek nazvaný „The Jordan Peterson Moment“ a citoval v něm ekonoma Tylera Cowena: „Peterson je nejvlivnějším veřejným intelektuálem v dnešním západním světě.“ Tehdy se 12 pravidel prodávala v milionech kopií a Petersonova turné zaplňovala koncertní a sportovní haly. Za rok a půl prošel přes dvě stě amerických, kanadských, britských, australských a evropských měst a prodal víc než osm set padesát tisíc vstupenek. Publikum tvořili z většiny mladí muži. A kritika nikdy nevěděla, co si o tom myslet.

Pro odpůrce bylo publikum důkazem problému. Olivia Wilde ho nazvala „pseudointelektuálním hrdinou incelské komunity“. Kanadský deník Maclean’s ho označil za „chytrého muže pro hloupé lidi“. Zack Beauchamp ve Vox tvrdil, že Peterson říká stará konzervativní klišé jen zabalená do akademického jazyka. Všechny tyhle kritiky sdílely jeden základní předpoklad. Když něco sleduje osmdesát procent mladých mužů, nemůže to být vážná intelektuální práce. Musí to být buď psychologická manipulace, nebo reakční politika. Ten předpoklad je postavený na hlavě.

Otázka nezní proč Peterson přitahuje mladé muže. Otázka zní proč jsou mladí muži ve stavu, kdy jim taková rada připadá jako zjevení. Protože Peterson jim říká věci, které by se před třiceti lety považovaly za banalitu. Postav se rovně. Ukliď si pokoj, než začneš měnit svět. Říkej pravdu, nebo aspoň nelži. Najdi si někoho, kdo pro tebe chce jen to dobré, a drž se ho. Nestaň se obětí. Ber odpovědnost. Nic z toho není nové. Nic z toho není kontroverzní. Naši otcové a dědové by řekli „to je přece jasné“. A přesto to celá jedna generace slyšela poprvé. Proč?

Nerad bych to zjednodušoval, ale v zásadě jde o tohle. Otcové, kteří buď chyběli, nebo se báli vypadat autoritativně. Školy, které nahradily běžné sociální rituály terapií a osobními rozhovory o pocitech. Kultura, která mladým mužům pravidelně připomíná, že už sama kategorie muž je problém, kterého je třeba se zbavit. A v tom prostředí přijde starší muž s psychiatrickou praxí a řekne: stojíš za něco, máš odpovědnost, tvůj život může mít smysl, pokud ho najdeš. A milion lidí si koupí jeho knihu. To neznamená, že Peterson má ve všem pravdu. Některé jeho závěry o genderových rolích jsou sporné. Některé jeho kritiky progresivismu jsou přehnané. Některé jeho reakce na X jsou trapné. Ale rozdíl mezi s Petersonem se dá polemizovat a Peterson je pseudointelektuální hrdina inceli je propastný.

Nathan Robinson napsal v časopise Current Affairs v roce 2018 dlouhou esej The Intellectual We Deserve. Argumentuje v ní, že Peterson říká banality zabalené do komplikovaného jazyka. V části bodů má Robinson pravdu. Peterson je někdy vágní. Peterson skutečně v jednom rozhovoru vyložil Orwellovu Cestu do Wiganu úplně naopak, než ji Orwell napsal. Z toho se dá udělat problém. Ale Robinson pak stvoří tvrzení, že Peterson nemá co říct, a ignoruje třicet let vědecké práce a čtyřicet hodin veřejných přednášek o tom, jak funguje lidská mysl. To už není kritika, to je nálepkování ideologického nepřítele.

Druhý případ je spor o formulaci enforced monogamy. Peterson ji použil v roce 2018 v rozhovoru pro New York Times, kdy ho redaktorka zpovídala po torontském útoku, při kterém Alek Minassian, který se sám hlásil k incelské subkultuře, nákladním autem zabil deset lidí. Peterson řekl, že „lékem“ na tyhle útoky je enforced monogamy. Pro většinu čtenářů New York Times to znělo jako volání po Příběhu služebnice, tedy po státu, který ženy nuceně přidělí osamělým mužům.

Ve skutečnosti je enforced monogamy standardní termín evoluční antropologie. Znamená sociální, nikoli státní podporu párových vztahů. Většina lidských společností v dějinách měla institucionální mechanismy, které zvýhodňovaly monogamii před polygamií, protože polygamie vede ke koncentraci žen u nejvýše postavených mužů a nechává velkou skupinu mužů bez partnerek, což statisticky zvyšuje úroveň násilí. Peterson o tomhle antropologickém mechanismu mluvil. Měl pravdu. Antropologové mu to později přes všechen mediální poprask potvrdili.

Ale tím, že použil akademický termín v rozhovoru pro laické publikum, vyrobil kontroverzi, která věcně neměla kde vzniknout. To je ten Peterson, kterého popisuju. Věcně přesný a rétoricky neopatrný v jedné a téže chvíli.

Bůh a Jákob

Na otázku, jestli věří v Boha, odpovídá Peterson už léta stejně. „Nelíbí se mi ta otázka,“ řekne. A pak, pokud má čas, vysvětluje proč. Na otázku věříte v Boha je potřeba přesně vědět, co znamená věříte, co znamená v a co znamená Boha. Peterson nedává jednoznačnou odpověď. Ale nejpřesnější formulaci, kterou kdy dal v rozhovoru s Piersem Morganem, zní: „Žiju, jako by Bůh existoval, a děsím se, že existuje.“

To není intelektuální vykroucení. Peterson odmítá říct věřím, protože by to bylo nepoctivé tvrzení o vlastním vnitřním stavu, kterým si není jistý. Ale jeho život je strukturovaný tak, jako by Bůh existoval. Čte bibli denně. Přednáší o ní veřejně. Staví na ní celé své myšlenkové dílo. A zároveň se toho, co by to znamenalo, kdyby všechno bylo doslova pravda, bojí. Protože pokud Bůh existuje, většina z nás žije mnohem povrchněji, než bychom měli.

Tohle je, mimochodem, ten důvod, proč mě Peterson dráždí a fascinuje zároveň. Já sám nábožensky založený nejsem a kdybych si měl vybrat, budu mnohem blíž skeptikům než věřícím. A přesto, když Peterson čte Genesis nebo příběh o Jákobovi, přistihnu se, že poslouchám pozorněji. Protože s těmi texty pracuje psychologicky chytře. Jako s daty o tom, co lidé jsou. A i když nevěříte, že je napsal Bůh, můžete uznat, že přežily tisíce let a něco důležitého o nás říkají.

V roce 2019 byla Petersonově manželce Tammy, se kterou žil tehdy už třicet šest let, diagnostikována vzácná forma rakoviny ledvin. Doktoři jí dali deset měsíců života. V nemocnici v Torontu ji její kamarádka Queenie Yu, členka Opus Dei, naučila modlit se růženec. Pět týdnů se každé ráno v deset hodin modlily v atriu Toronto General Hospital. Tammy se uzdravila. O velikonoční vigilii 2024 vstoupila do katolické církve. Jordan Peterson stál celou dobu vedle ní. Doprovázel ji na mše, mluvil o ní v rozhovorech s mimořádnou jemností. Když se ho novinář z EWTN zeptal, jestli také zvažuje konverzi, odpověděl: „Každý má svou cestu. Tammy je na své. Já jsem na své.“

Jeho vlastní cesta vedla dvěma směry. Jeden z nich byl Psychologický význam biblických příběhů, série patnácti přednášek z roku 2017, každá dvě a půl hodiny dlouhá, natočená v torontském Isabel Bader Theatre před vyprodanými sály. Peterson v nich probírá Starý zákon kapitolu po kapitole, od Genesis po Jákoba. YouTube záznamy mají dnes přes sto milionů zhlédnutí. Druhý směr byla kniha.

We Who Wrestle with God vyšla v roce 2024. Česky My, kdo zápasíme s Bohem, Vnímání božského ve stejném roce v nakladatelství Argo. Název odkazuje na Genesis 32, Jákobův zápas s andělem. Jákob zápasí celou noc s bytostí, kterou nepozná, a ráno z ní vyjde kulhající, ale požehnaný, a s novým jménem, Izrael, ten, kdo zápasí s Bohem.

Peterson tenhle příběh čte jako mapu lidské existence. Nezápasíme proti Bohu. Zápasíme s Bohem, a to znamená, že se od něj nedá odejít bez boje, ale ani v tom boji nelze zvítězit. Z toho zápasu vycházíme jiní. Zranění, ale proměnění. Je to zralý Peterson. Méně bojovný než v roce 2018, víc reflektivní než kdykoli předtím. A je v něm vidět muž, který už nepíše proto, aby získal následovníky, ale aby pochopil, co sám celý život hledá.

Ticho

V roce 2025 přišla druhá vlna zdravotních problémů. Diagnóza chronic inflammatory response syndrome, tedy chronická zánětlivá reakce, jejíž přesný mechanismus medicína dodnes neumí popsat. Pětiměsíční hospitalizace. Intenzivní péče. Další neurologické komplikace. Od června 2025 je Peterson v domácí péči, mimo veřejný život. Občas natočí krátký podcast ze svého domu, na sociálních sítích publikuje nepravidelně. Plánovaná turné zrušil. Na začátku roku 2026 nevystupuje veřejně.

Peterson Academy, online univerzita, kterou založil v roce 2024 společně s dcerou Mikhailou, funguje dál. Má 72 000 studentů, devadesát kurzů, přednášející z Harvardu, Oxfordu, MIT. Alliance for Responsible Citizenship, konsorcium konzervativních myslitelů a politiků, které spoluzaložil v roce 2023, pokračuje. Knihy se prodávají, přednášky se sdílejí. Ale Peterson jako aktivní veřejná postava je u konce druhého aktu.

A to dává jeho dílu jinou váhu. Nepíšeme o postavě, která zítra natočí kontroverzní video. Píšeme o člověku, jehož aktivní část kariéry, aspoň prozatím, skončila. A jehož knihy a přednášky teď zbývají k tomu, aby se v klidu četly. Bez denního informačního šumu, bez X, bez kulturních válek. Tehdy je často ten nejlepší čas autora poznat.

Proč ho stojí za to číst

Peterson není prorok. Není šarlatán. Je to psycholog, který stojí na průsečíku Junga, Dostojevského, biblické tradice a evoluční vědy v kombinaci, kterou dnes neumí nikdo jiný. Některé jeho závěry jsou diskutabilní. Některé jeho formulace jsou neobratné. Některé jeho reakce na kritiku jsou přehnané. Ale to všechno jsou důvody, abyste s ním polemizovali. Ne abyste ho ignorovali.

V době, kdy většina veřejných intelektuálů buď mlčí, nebo mluví jen jedním tónem, Peterson nabízí nástroj, jak myslet o věcech, které jsou starší než politika a zůstanou, až politika dnešních let bude dávno zapomenutá. O smrti. O utrpení. O zlu. O smyslu. O tom, co znamená být dobrý, když se nikdo nedívá. O tom, co dělat, když vám svět vypadne z rukou.

Čtěte ho, abyste s ním souhlasili. Čtěte ho, abyste s ním nesouhlasili. Jen ho nečtěte cizíma očima, přes titulky, přes dvouminutová videa. Já s ním nesouhlasím v řadě věcí. Pravděpodobně budete i vy. Ale když ho budete číst poctivě, nebude to ztracený čas. Najdete tam autora, který vám dá důvod přemýšlet o tom, co považujete za samozřejmé. A takových autorů moc není.

Na závěr je nutné přiznat, že na velké množství závěrů, které v textu dělám, jsem samozřejmě nepřišel sám. Petersona sleduji již roky a debatu o něm také. A často si dělám poznámky. Text jsem připravoval dlouho a dlouho byl v šuplíku. A již byl čas, aby spatřil světlo světa.

Knihy v češtině

Všechny čtyři česky dostupné Petersonovy knihy vydává nakladatelství Argo. Pořadí, ve kterém je uvádím, nekopíruje datum vydání, ale doporučenou obtížnost, od nejpřístupnější po nejnáročnější.

12 pravidel pro život, Protilátka proti chaosu. Vstupní brána. Světový bestseller, přes deset milionů prodaných výtisků. Dvanáct esejů postavených kolem jednoduchých pravidel. Postav se rovně, najdi přátele, kteří pro tebe chtějí jen to dobré, říkej pravdu. Každá kapitola začíná banálním pravidlem a končí úvahou o lidské přirozenosti, mýtech a smrti. Ideální první Peterson. Ale pozor, pokud zůstanete jen u 12 pravidel, máte jen třetinového Petersona. Je to aplikovaná verze Map smyslu, ne plný výkon.

Řád není všechno, 12 dalších pravidel pro život. Volné pokračování 12 pravidel. Napsané po Petersonově první krizi a její stopy jsou v tom znát. Je méně útočné, víc reflektivní. Tam, kde první díl hlásal řád proti chaosu, tenhle díl přiznává, že příliš řádu je problém. V mnoha pasážích lepší než první díl. Zralejší, tišší.

My, kdo zápasíme s Bohem, Vnímání božského. Nejnovější Petersonova kniha v češtině. Psychologický komentář ke Starému zákonu: Adam a Eva, Kain a Ábel, Noe, Abrahám, Mojžíš, Jákob. Peterson v knize ukazuje, proč tyhle příběhy nejsou jen mýty, ale mapy lidské zkušenosti. Pro čtenáře, kterému 12 pravidel bylo málo a Mapy smyslu moc. Kniha zralého Petersona, psaná v době, kdy jeho manželka vstoupila do katolické církve a on sám zůstal, jak sám říká, „na okraji“.

Mapy smyslu, Architektura přesvědčení. Jádro celého Petersonova díla. Kniha, kterou psal třináct let a která vyšla v roce 1999, dvacet let před tím, než ji někdo začal číst. Akademicky náročná, hustě psaná, s diagramy. Ne všechny pasáže jsou stejně přístupné. Ale pokud chcete pochopit, odkud všechno Petersonovo pozdější myšlení pochází, Mapy smyslu jsou nepostradatelné. Pokud byste si měl vybrat jednu Petersonovu knihu, která ukazuje jeho skutečný intelektuální rozsah, je to tahle.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.