Loď postavená pro svět, který už neexistuje

V dubnu 2023 Turecko slavnostně zařadilo do služby největší válečnou loď ve své historii. Dvě stě třicet jedna metrů délky, dvacet sedm tisíc tun výtlaku, odhadovaná cena přes miliardu dolarů. Letová paluba se ski-jumpem (plošinou pro start letadel) navrženým pro stíhačky F-35B. Ale jak by řekl klasik: stala se taková nemilá, nepěkná věc. F-35 nikdy nedostanou. Turecko je koupilo, zaplatilo za ně miliardu čtyři sta milionů dolarů, a pak si pořídilo ruský protiletadlový systém S-400. Z toho důvodu je Washington z programu vyřadil. Prvních šest letadel připravených k expedici dodnes stojí na americké základně Luke v Arizoně a nikdo nemá plán, co s nimi.

TCG Anadolu je tedy loď se ski-jumpem, ze kterého nestartují stíhačky. Letadlová loď bez letadel. A právě proto je zajímavější než kterákoli nová americká letadlová loď za třináct miliard dolarů, protože to, co Turecko z nouze z Anadolou udělalo, nám ukazuje o budoucnosti námořní války víc, než by se na první pohled zdálo.

Na Anadolu jsem narazil náhodou, při procházce Istanbulem. Mám pár dní volno, procházím město a nasávám atmosféru historického střetu kultur a náboženství a najednou vidím siluetu letadlové lodi stojící u nábřeží, pár stovek metrů od civilních trajektů, s minarety Süleymaniye v pozadí a rybářskými čluny kolem. Druhý den se na ni dívám přes špinavé sklo trajektu na Kadıköy a přemýšlím, na co se vlastně dívám. Na minulost námořní války, nebo na její budoucnost. Odpověď je jednoznačná. Na obojí najednou.

Stíhačka, která na lodi nikdy nepřistane

Příběh Anadolu začíná ve Španělsku. Loď je tureckou variantou osvědčené válečné lodi Juan Carlos I, postavené loděnicí Navantia, která slouží ve španělském námořnictvu od roku 2010 a v australském ve dvou kusech jako třída Canberra. Kontrakt na stavbu Anadolu podepsali v květnu 2015 s konsorciem Sedef–Navantia, kýl položili v únoru 2018, stavěla se v istanbulské loděnici Sedef v Tuzle. Plán byl jednoznačný a jasný. Turecko jako člen NATO a spolutvůrce programu F-35 dostane přes sto stíhaček F-35B ve verzi pro krátký vzlet a vertikální přistání. Turecké firmy vyráběly devět set dílů pro celý program, čtyři sta z nich jako jediný dodavatel na světě, s předpokládaným podílem přes devět miliard dolarů za dobu životnosti programu. Anadolu měla být plovoucí základnou těchto strojů ve východním Středomoří.

fotografie autora

Pak přišel zmíněný problém s raketami S-400. Turecko roky neúspěšně vyjednávalo o koupi amerických Patriotů, ale Washington nenabídl podmínky, které by Ankara přijala, včetně přenosu technologií. Rusko nabídlo podmínky lepší. Tj. dva a půl miliardy dolarů za dva systémy S-400, bez podmínek. 12. července 2019 začaly na tureckém území přistávat první části S-400 a o pět dní později Pentagon oznámil, že Turecko je z programu F-35 venku. S-400 je protiletadlový raketový systém, jehož radary by v blízkosti F-35 mohly sbírat data o jeho stealth vlastnostech, což jsou data, která by Moskva mohla použít k sestřelování amerických a spojeneckých strojů kdekoliv na světě. Nalezení alternativních výrobců pro devět set dílů stálo Pentagon dalších pět set až šest set milionů dolarů. Turecko přišlo o stíhačky, o devět miliard dolarů budoucích zakázek a o strategickou pozici v programu, který definuje západní vojenské letectví na příštích třicet let.

V prosinci 2025 americký velvyslanec v Turecku Thomas Barrack řekl agentuře Bloomberg, že Ankara je připravena se S-400 zbavit během čtyř až šesti měsíců , protože systém prý nikdy nebyl aktivován. Otevřela se tak teoretická cesta zpět k F-35. Jenže mezitím se Turecko posunulo jinam a Anadolu se posunula s ním.

Z nouze první na světě

Většina námořnictev by tápala, možná čekala nebo hledala jiné podobné letadlo, kterých pravda moc není. Turecko ostatně vyvíjí vlastní pátou generaci těchto strojů, TF Kaan. Místo toho Ankara udělala něco, co žádný jiný stát v historii. Přestavěla loď navrženou pro pilotované stíhačky na první funkční nosič bojových dronů na světě.

Firma, která to umožnila, se jmenuje Baykar. Její příběh je specificky turecký. Založil ji v roce 1984 Özdemir Bayraktar jako výrobce automobilových dílů. Jeho syn Selçuk, absolvent Robert College, istanbulské technické univerzity a MIT, ji od roku 2007 přesměroval na bezpilotní letouny. Dnes je předsedou představenstva a technickým ředitelem firmy. V roce 2016 se oženil se Sümeyye Erdoğanovou, dcerou tureckého prezidenta. Kritici namítají, že Baykar těžil z privilegovaného přístupu ke státním zakázkám a infrastruktuře, a že konkurenční projekty byly utlumeny ve prospěch firmy. Baykar to odmítá a poukazuje na to, že první drony vyvinul roky před svatbou. Ať je pravda kdekoli, výsledky jsou nesporné. Baykar dnes podle vlastních údajů kontroluje šedesát pět procent světového trhu s vojenskými drony, generuje devadesát procent příjmů z exportu do třiceti sedmi zemí a je exportním lídrem tureckého obranného průmyslu čtyři roky po sobě. Z Baykaru vzešly dva stroje, které z Anadolu dělají to, čím je.

Bayraktar TB3 je palubní dron navržený od začátku pro operace z lodí. A klíčový inženýrský detail, který celý koncept dronového nosiče posouvá z teorie do praxe, jsou jeho skládací křídla. Bez nich je dron na palubě jen dron na palubě. Se skládacími křídly je to bezpilotní bojový letoun, který se vejde do hangáru v počtech, jaké dávají vojenský smysl. TB3 složený zabírá zlomek plochy konvenčního letounu a Anadolu tak může nést desítky strojů tam, kam by se bez skládacích křídel vešlo jen pár kusů. Tohle je rozdíl mezi lodí, která občas vypustí dron, a lodí, která provozuje dronové letecké operace. K tomu šest závěsníků pro naváděnou munici a autonomní systém přistání řízený umělou inteligencí, který v reálném čase vyhodnocuje náklon a kymácení lodi a nevyžaduje záchytná lana ani katapult.

fotografie autora

V listopadu 2024 TB3 poprvé přistál na palubě Anadolu, jako první bezpilotní letoun své třídy na lodi tohoto typu. V dubnu 2025 provedl čtyři plně autonomní operace v Saroském zálivu. V květnu dvě TB3 útočily ostrou municí MAM-L během námořního cvičení DENİZKURDU. V říjnu startovaly z Anadolu a ničily pozemní cíle raketami Roketsan při cvičení Sea Wolf u Antalye, kterého se zúčastnilo dvaadevadesát válečných lodí a necelých sedmnáct tisíc vojáků ze tří moří. V únoru 2026 se Anadolu zúčastnila aliančního cvičení NATO Steadfast Dart v Pobaltí, kde TB3 odletěl osmihodinovou misi společně s německými Eurofightery a zasáhl námořní cíle municí MAM-L v silném větru, mrazu a hustém sněžení. Itálie oznámila, že TB3 bude operovat z italské letadlové lodi Cavour. Indonésie objednala šedesát kusů.

A pak je tu Kızılelma. Červené jablko, pojem z turkické mytologie označující nedosažitelný cíl, za nímž se nikdy nepřestává jít. Bezpilotní stíhačka s proudovým motorem, nízkou radarovou signaturou, radarem AESA, nosností patnáct set kilogramů a rychlostí Mach 0,9. V listopadu 2025 jako první bezpilotní letoun v historii sestřelila vzdušný cíl řízenou střelou vzduch-vzduch Gökdoğan na velkou vzdálenost – poprvé v dějinách letectví provedl bezpilotní stroj vzdušný souboj na dálku přesahující vizuální kontakt. V prosinci dva prototypy provedly první autonomní formační let dvou bezpilotních stíhaček na světě, řízený umělou inteligencí. Sériová výroba běží, první dodávky jsou plánovány na rok 2026. Kızılelma je navržena pro palubní operace z Anadolu a má se stát jádrem její letecké síly.

Žádná jiná země dnes neprovozuje loď tohoto typu s funkčním dronovým leteckým křídlem. Američané mají MQ-25 Stingray na svých nejnovějších letadlových lodích, ale ten slouží k tankování ve vzduchu, ne k boji. Čína staví infrastrukturu pro podobný koncept, Británie testuje, ale nikdo z nich zatím neprovedl to, co Turecko, tedy ostrý útok dronem z paluby lodi během aliančního cvičení.

Anadolu není konečný bod, je prototyp. V lednu 2025 Turecko v istanbulských námořních loděnicích položilo kýl pro MUGEM, Milli Uçak Gemisi, Národní letadlovou loď. Dvě stě osmdesát pět metrů délky, šedesát tisíc tun výtlaku, víc než dvojnásobek Anadolu. Tři vzletové dráhy, hangár pro padesát letounů pilotovaných i bezpilotních. Kompletně domácí konstrukce navržená od začátku pro dronovou i konvenční leteckou válku, žádná kopie cizího návrhu. Modulární ski-jump, který lze nahradit katapultem, až ho Turecko vyvine. Spuštění na vodu se plánuje na roky 2027–2028, dodávka námořnictvu před rokem 2030. Současně Turecko staví torpédoborec TF-2000 a ponorku MILDEN, obojí vlastní konstrukce. V tureckých loděnicích se v prosinci 2025 současně pracovalo na třiceti devíti válečných lodích. Z nouze, kterou si z velké části způsobilo samo, Turecko nevytvořilo jednu loď. Vytvořilo novou námořní doktrínu.

Tři generace na jedné palubě

Z trajektu na Kadıköy je vidět celá letová paluba. A to, co na ní stojí, říká víc než jakýkoli technický popis. Fotky také k článku přikládám. Vedle TB3 se složenými křídly stojí vrtulníky AB-212 ASW – pravděpodobně námořní protiponorková verze stroje, jehož konstrukce sahá k Bellu UH-1 Huey z šedesátých let. Široká kabina, dvoulistý rotor, silueta, kterou by poznal každý, kdo viděl záběry z Vietnamu. Vedle nich útočné vrtulníky AH-1W Super Cobra, rovněž z rodiny Bell, určené pro blízkou palebnou podporu vyloďovacích operací. Na jedné palubě tedy stojí technologie studené války, války proti teroru a budoucnost bezpilotní námořní války. Dron řízený umělou inteligencí, který autonomně přistává na kymácející se palubě, vedle vrtulníku, jehož předchůdce létal nad Mekongem.

AB-212 ASW, fotografie autora

Tahle loď není jen nosič dronů. Ze zádi je vidět otevřený dok pro výsadkové čluny. Anadolu dokáže vysadit na pobřeží stovky vojáků s tanky a obrněnci, nést desítky bezpilotních letounů a zároveň fungovat jako velitelská platforma celé operační skupiny. Tři role, které dříve vyžadovaly tři různé lodě.

Rád bych zde upozornil na drobný detail. Super Cobra na palubě Anadolu je AH-1W, starší verze stroje, který česká armáda právě zavádí do výzbroje. Viper je přímý potomek Cobry, která stojí na palubě přede mnou. Stejná rodina, stejný výrobce Bell, generační posun. Turecko na Anadolu provozuje starší verzi toho, co Česko právě kupuje jako svou nejmodernější útočnou helikoptéru.

AH-1W Super Cobra , fotografie autora

Čtyři miliony dolarů na dron za dvacet tisíc

Když stojíte na istanbulském nábřeží a díváte se na Anadolu, vidíte paradox, který definuje celou současnou námořní válku. Tisíc dvě stě členů posádky na palubě lodě za miliardu dolarů. A kolem ní jezdí trajekty, motorové čluny, rybářské bárky. V úzkém průlivu, pár stovek metrů od civilistů, v době, kdy levný dron za dvacet tisíc dolarů dokáže vyřadit loď za stovky milionů.

12. října 2000 se malý člun naložený výbušninami přiblížil k americkému torpédoborci USS Cole v jemenském Adenu. Posádka člunu zamávala námořníkům na palubě a odpálila přibližně čtyři sta padesát kilogramů trhaviny. Sedmnáct mrtvých, třicet devět zraněných, díra dvanáct krát osmnáct metrů v boku lodi za miliardu dolarů. Al-Káida, jeden člun. V roce 2002 generálporučík Van Riper ve válečné hře Millennium Challenge – o níž jsem psal v článku o Hormuzském průlivu – použil stejnou taktiku v simulaci: vlnu malých člunů a raket proti americkému námořnictvu. Za méně než deset minut simulovaně potopil šestnáct válečných lodí a „zabil“ dvacet tisíc vojáků. Pentagon cvičení zastavil a lodě „vzkřísil“. Van Riper odešel uprostřed hry a řekl to novinářům přímo: „Nic se z toho nenaučili.“

Od té doby se ekonomika asymetrie zrychlila. V dubnu 2022 dvě ukrajinské střely Neptune potopily křižník Moskva, vlajkovou loď ruské Černomořské flotily. Za další dva roky ukrajinské námořní drony vyhnaly třetinu ruského loďstva z Krymu do Novorossijsku, sedm set kilometrů daleko. Bez jediné vlastní hladinové válečné lodi. Námořní dron Magura V5 sestřelil z hladiny vrtulník Mi-8. Magura V7 sestřelila stíhačku Su-30. Podmořský dron Sub Sea Baby potopil ponorku přímo v přístavu. Levnou věcí proti drahé, bez pilota, autonomně.

Nikdy nebyly válečné lodě tak technicky vyspělé a nikdy tak ohrožené tak levnými prostředky. Anadolu kotvící v Bosporu je odpověď na tuhle rovnici z opačné strany. Loď, která místo jedné drahé stíhačky za stovky milionů nese roj levných dronů, hraje tu samou ekonomickou hru jako Ukrajina v Černém moři nebo Húsíové v Rudém. Jen ji hraje z paluby za miliardu dolarů.

Stát, který je sám průlivem

V článku o Alfredu Thayeru Mahanovi jsem psal o muži, který v roce 1884 odložil knihu v limském hotelu, podíval se z okna na přístav a uviděl logiku, kterou do té doby nikdo systematicky nepojmenoval. Moc neplyne z území, ale z průlivů. Úzká hrdla, kudy musí proplout každá loď, kontrolují obchod. Kdo kontroluje obchod, kontroluje bohatství. Kdo kontroluje bohatství, kontroluje válku. Hormuz, Malacca, Suez, Bab-el-Mandeb – čtyři průlivy, jejichž současné uzavření by zastavilo podstatnou část světové ekonomiky během týdnů.

Bospor je pátý. A je zvláštní tím, že stát, který ho kontroluje, není mocnost, která k němu připlula s flotilou. Je to stát, který průlivem sám je. Bospor teče středem Istanbulu. Na nejužším místě, mezi osmanskými pevnostmi Rumelihisarı a Anadoluhisarı, měří sedm set metrů. Délka třicet jedna kilometrů. Přes tři miliony barelů ropy denně tudy proudí ze zemí Černého moře do Středomoří a dál do světa – převážně z Ruska, Ázerbájdžánu a Kazachstánu. K tomu železo, ocel, obilí.

Úmluva z Montreux, podepsaná v roce 1936 v době, kdy se Evropa připravovala na válku, o níž ještě nevěděla, dává Turecku právo regulovat průjezd válečných lodí a v čase války ho uzavřít. V únoru 2022, dva dny po ruské invazi na Ukrajinu, Ankara přesně to udělala. Klasifikovala konflikt jako „válku“ podle článku 19 úmluvy a uzavřela průliv pro válečné lodě válčících stran. Rusko nemohlo posílit svou Černomořskou flotilu ze Středomoří. Ukrajina nemohla přijmout minolovky, které jí posílali Britové a Nizozemci. Rusové se pokusili obejít blokádu tvrzením, že jejich lodě se „vracejí do domovského přístavu“. Ankara plán prohlédla a odmítla je.

Jedna smlouva z roku 1936, jedno rozhodnutí jednoho státu a celá válečná dynamika v Černém moři se změnila. Žádný jiný stát v NATO nemá podobnou páku a nerozhoduje sám, na základě mezinárodní smlouvy, starší než Aliance sama, o tom, které válečné lodě smějí projít mezi dvěma moři. Všichni mluví o tom, co NATO udělalo pro Ukrajinu – sankce, zbraně, zpravodajství, výcvik. Ale jedno z nejkonkrétnějších rozhodnutí, které přímo ovlivnilo průběh války v Černém moři, neudělalo NATO. Udělala ho Ankara. Na základě pravomoci, kterou jí dává smlouva podepsaná devatenáct let předtím, než NATO vůbec vzniklo.

fotografie autora

Mahan psal o státech, které průlivy kontrolují. Černé moře a Středomoří, ruská ropa a evropská energetika, uprchlické trasy a kontejnerová doprava, vše protéká jedním městem. A uprostřed toho stojí loď, která měla nést americké stíhačky a nese turecké drony. Anadolu kotvící v Bosporu s minarety v pozadí a kontejnerovou lodí projíždějící kolem je skoro dokonalá ilustrace Mahanovy teze, jen s jedním dodatkem, který Mahan v roce 1890 předvídat nemohl. Lodě, které průlivy hlídají, se dnes mění rychleji než kdykoli v historii a to, co je ohrožuje, stojí zlomek toho, co stojí ony.

Doporučené knihy k tématu a Istanbulu:

Alan Palmer: Úpadek a pád osmanské říše Anadolu kotvící v Bosporu dává smysl jen tehdy, pokud víte, co ten průliv znamenal posledních pět set let. Palmer vypráví příběh říše, která ho kontrolovala, a toho, jak o něj přišla. Bez Osmana není Turecko a bez Turecka není Bospor v jeho dnešní podobě. Překlad profesora Kováře.

Robert Aldrich: Novodobé říše Koloniální impéria nevznikala z ideologie, ale z přístavů, průlivů a obchodních stanic. Aldrich mapuje rozmach a úpadek evropských koloniálních říší a ukazuje mechanismus, který Mahan popsal teoreticky: jak kontrola klíčových bodů buduje a udržuje moc.

Joseph Kanon: Istanbul – Křižovatka cest Špionážní román z poválečného Istanbulu, kde se potkávají Američané, Rusové a zbytek světa, který se právě přerovnává. Kanon píše o městě, kde jsou jen dvě špatné možnosti a žádná dobrá. Istanbul jako průsečík velmocenských zájmů v roce 1945 a Istanbul jako průsečík velmocenských zájmů v roce 2025 se liší v detailech. V logice ne.

Orhan Pamuk: Istanbul – Vzpomínky na město Pamuk nedělá geopolitiku. Dělá něco těžšího: popisuje město zevnitř, jeho melancholii, jeho hüzün. Nádherný popis Istanbulu ve všech podobách.

Alfred Thayer Mahan: The Influence of Sea Power upon History Kniha, o které jsem psal v samostatném článku a na kterou tento text přímo navazuje. Mahan v roce 1890 pojmenoval logiku, kterou Turecko v roce 2025 provozuje z paluby Anadolu. Průlivy jsou klíčem k moci. Lodě, které je hlídají, se mění. Logika zůstává.

Thanks for reading! Subscribe for free to receive new posts and support my work.

Původně publikováno v newsletteru Shelfie. Zobrazit původní článek.